Víc než šutr

Víc než šutr

Přečtěte si jímavé paměti kamene, víc než jen pouhého šutru.

Dnes tak jako jindy, si aspoň někteří uvědomujeme, jak strašnou jsme měli minulost. Je děsivé, co všechno se stihlo odehrát a co všechno jsme už protrpěli, jen kvůli tomu, že ti naprosto stejní lidé, mluvící jinými jazyky, chtěli naši zemi. Jenže ani my nevíme, jak tomu všemu bylo, a nemáme odvahu se zeptat těch, kteří by to vědět mohli. Zapomínáme na kameny. Už na počátku existence planety Země se několik asteroidů dalo dohromady a vytvořily kouli, která se podobala té dnešní. Tehdy zde nebylo nic jiného než tyto kameny. A od této chvíle zde byly až dodnes. Jeden takový kámen se mi podařilo oslovit a jeho myšlenky a vzpomínky jsem se pokusil zapsat.

 

,,Když jsem byl součástí skály, byl jsem teprve začátečníkem. Pomalu

jsem se rozhlížel po této krásné planetě. Hledal jsem něco a ani jsem nevěděl co, jenže hned jak se ukázal první živý tvor, našel jsem to. Došlo mi, že jsem hledal zábavu. Pozorování, tady těchto živých tvorů, jsem taky konec konců věnoval celý svůj život. Tady těmto, jak jsem se později dozvěděl, se říkalo dinosauři. Byli to ohromní tvorové. Byla krása na ně pohledět a obzvláště na jejich mláďata. Když jsem je chtěl porovnat s budoucími tvory, byla i ta mimina gigantická. Byli nesmírně hodní, jen samozřejmě, že se musí každý z nich někdy najíst.

 

Potom přijeli turisté z kosmu a dinosauři se udusili z jejich přistání. Já

vím, zní to trochu zvláštně, ale skutečně je to tak. Po těchto dinosaurech se zde objevilo něco malého, co se mi neskutečně líbilo pozorovat. Podle všeho to byl člověk. Byl tak malý a ještě hodnější, protože nepožíral vlastní druh. Skoro to vypadalo, že se vyvinul, aby mi byl obrazem svobody a lásky. Měl jsem neustále strach, že za ním něco vyskočí a omylem ho to zašlápne. Jenže pak se ukázalo, že i sebemenší stvoření, může své síly rovnat třeba i s mamutem. Minimálně když se spojili, tak jsem na vlastní oči viděl, že dokázali skolit i tři mamuty. Většinou na to však šli chytře. Vykopali jámu a zaházeli ji listím a klacky. Mamut přes to přeběhl a do jámy spadl. Bylo to srandovní a zároveň nesmírně poučné, protože mě samého by něco takového hned nenapadlo.

 

Pomalu jsem se začal stávat samostatným, když přišel věk, kterému

říkají středověk. Někdo tvrdí, že je to temné a chladné období. V některých ohledech je to pravda, ovšem já v této době objevil něco překrásného. První projevy té pravé a milé lidské lásky. Samozřejmě mimo to se zde objevuje i něco ošklivého a tím je to, že si někdo z pokladů mé hory vytvořil korunu, tu si posadil na hlavu a každý ho musel poslouchat. Nikdy by mě nenapadlo, že lidé si něco takového vymyslí. Nejdříve jsem si myslel, že to je ten nejhorší nápad, jenže se ukázalo, že ten člověk hlavně lidi ochraňoval a zajišťoval jim dostatek jídla a bezpečí. Ten pocit mě hřál u mého kamenného srdce.

 

Nyní jsem se konečně oddělil, jenže ne sám od sebe, ale s pomocí

člověka. Začaly totiž budovat něco, čemu se říká doly. Každý den sem dojížděli ti samí lidé a každý den odjížděli úplně jiní. Přijeli čistí a voňaví a odjížděli špinaví a smrdutí, celí unavení. Pokaždé když odcházeli, dostaly do ruky nějaké papírové lístky a občas i nějakou zlatou nebo stříbrnou minci. Nechápal jsem, k čemu jim takové věci mohou být. Ale třeba je to vstupenka do divadla. Napadlo mě. To totiž teď frčelo. Všude byly krásné hry a činohry a hromada dalších hereckých, ale i múzických představení. Všude se budovaly školy a nádherné paláce a kostely. Měl jsem strach, že během těch revolucí a občanských válek se lidstvo promění v čiré zlo, jenže se splnily mé touhy a lidstvo se akorát polepšilo. Měl jsem taky asi hodně štěstí, protože to nebylo jako dříve, že bych potkal jednoho člověka denně, ale bylo to spíš naopak, bylo těžké toho člověka nepotkat. Všude se to jimi jen hemžilo, ale bylo to dobře, protože se navzájem respektovali a měli se rádi. Samozřejmě se najdou výjimky, ale to vždycky.

 

Pak ale nadešel den, kdy se to asi nějak zvrtlo. Nedokázal jsem pochopit,

co strašného se muselo stát, že to už nedokázala vyřešit policie, soudy nebo vládce. Nenapadá mě nic, co by bylo tak strašné, že to přeteklo v první světovou válku. Ten člověk, který byl tak mírumilovný a hodný a hlavně chytrý, se nyní staví do řad a bojuje proti tomu samému, jen jiným jazykem mluvícímu. Bylo to ošklivé, ale moje víra v lidstvo nijak nevymizela. Já věděl, že jim dojde, jak hloupé to je, a po skončení války začnou žít chytře, protože kolik stovek let se už zdokonalují a jak chytří už musí být, aby jim to došlo. A nakonec se tak i stalo. A nesmírně jsem se radoval, když válka skončila. Věděl jsem, že všechno má svůj konec a jen to dobré přetrvá navždy.

 

Nyní nastal klid, ale ne nadlouho. Sotva doválčili, tak jeden ze

severnějších států Evropy, tedy části litosférické desky, kde jsem se nacházel, už zase zbrojil. A v tuto chvíli jsem v lidstvo ztratil víru. Sotva doválčili a všichni by se shodli, že už to nestojí za to válčit. Akorát umřou další lidé. Navíc jsem nikdy nepochopil, o co jim jde. Proč válčí. Jednou u mě seděl nějaký důstojník nebo co, a ten tvrdil, že mu jde o čáry na mapách, pak si to asi uvědomil a na místě se zastřelil. Byl jsem z toho zmaten a přál jsem si, aby si to uvědomil každý. Válka však trvala dlouho. Lidé umírali a teď nejen vojáci, ale i lidé ve městech a lidé, kteří věřili v něco trochu jiného, byli posíláni do nějakých táborů, kde je zaživa hubili. Ta moc tohoto malého tvora přerostla až příliš. Válka sice skutečně skončila, ale tím neskončilo zlo, které páchali. Vytvořili si látky, které zkoušeli na zvířatech. Vytvořili si látky na oblbnutí mysli a zabití člověka. Měli všechno možné a tvořili další. Už si nechytali zvěř jako dříve. Už si ji chovali u sebe a tam ji nechutně popravovali, aby si z ní mohli vzít maso a kůži a lebku na ozdobu, nebo pro výzkum. Sice byli neustále chytřejší a chytřejší, ale ta hlavní podstata, proč pro mě existovali, už nebyla jejich prioritou, ale něčím, co nacpali do nepovinného náboženství.

 

Sice se už tolik neválčilo a všude, tedy skoro všude začaly existovat

republiky, jenže v jejich čele stále byli lidé, kteří chtěli všemu rozkazovat. Kterým bylo jedno, jak si žije příroda a obyvatelé státu. Šlo mu jen o jedno, a to o něj, a možná o to, aby měla co jíst jeho rodina. Jejich chování k přírodě se přestalo považovat za přístupné. To, co způsobili, se stává nenávratným a když to chtějí napravit, tak jde o malou a krátkou akci nebo to akorát zhorší. Už by to chtělo zase něco nového … nakonec se taky říká do třetice všeho dobrého, zla už bylo dost,” řekl Kámen.

Vojtěch Vrtílek, G4

Ilustrace: Kateřina Turlandová, PMP4

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.