Zelený obchod

„Jako malý kluk, vlastně až dodnes, jsem žil v poměrně velkém městě, v malém státě v srdci Evropy. Toto město bylo velice příjemné napohled, jelikož překypovalo jak parky a historickými památkami, tak i moderními domy a architekturou.

Jenže nejvíce domů v centru města bylo postaveno za Rakouska-Uherska. Byly to krásně zdobené budovy, které měly často jen dvě barvy. Nějakou barvu na omítce a pak bílé ozdoby kolem dveří oken a nakonec sloupy všude, kde to šlo. V jednom z těchto domů hned vedle rohového, který byl vedle cesty, která vedla přímo na známé tržiště, byl obchod. Nebo to tak aspoň vypadalo.

Byla to výloha obložená dřevem, které bylo natřeno na tmavě zeleno. I když vypadalo staře, nijak poškozené nebylo, právě naopak, jak kdyby si včera někdo vzal malý detailní štětec a každou sebemenší třísku ručně natřel. Sklo výlohy bylo rozděleno do několika menších obdélníkových tabulek. I když jsem se snažil sebevíc, nikdy jsem přes okna tohoto obchodu nezahlédl nic.

Měl krásný vývěsný štítek, kde bylo napsáno Zelený obchod 1918. Z tohoto názvu, ať jsem se soustředil na poezii, přirovnání nebo dokonce na hieroglyfy, jsem nikdy nevyčetl nic víc, než jen to, co tam bylo napsáno. Nikdy mi to neřeklo, jestli je to kadeřnictví nebo pekařství, kavárna nebo papírnictví, či třeba jen nějaký stánek s novinami. Zároveň jsem tam ještě nikoho neviděl vkročit, ale obchod se stále držel.

Pokaždé, když jsem se zeptal rodičů, co tam prodávají, nebo jestli tam půjdem, tak odpověděli podobně „Zjisti si to sám“ nebo „Nevím“ nebo dokonce „Dnes na to není čas“. Pokaždé mě to zklamalo, ale řekl jsem si, že se budu držet jejich rady a nakonec si zjistím něco o tom obchodě, třeba doma, ale problémem bylo, že jsem si na ten obchod nevzpomněl jindy než v tu chvíli, kdy jsem kolem něj procházel, a proto jsem si o něm nikdy nic nezjistil.

Později se objevila výluka hromadné dopravy, která mně usnadnila trasu domů, takže jsem kolem tohoto obchodu nemusel procházet. Nikdy jsem si na něj znovu nevzpomněl. Ani když jsme dostali za úkol najít nějaké tajuplné místo tohoto města, abychom si na něj připravili referát a zjistili informace. Během skoro celého mého povinného studia jsem si na tento obchod znovu nevzpomněl.

Nakonec výluka skončila a opět pro mě bylo výhodnější jít touto ulicí pěšky na jiný spoj. Pomalu jsem se chystal na střední školu, když se mi něco událo. Prošel jsem kolem obchodu jednou v zimě a vzpomněl jsem si na něj. Na to, jak jsem byl malý a jak jsem toužil zjistit, co se tam skrývá, co prodávají a jestli vůbec stále funguje. I když odpověď na svou poslední otázku jsem v tu chvíli znal, protože obchod krásně během stmívání zářil i přes malý nános sněhu na výloze. Jenže nakonec mi cinkl telefon a já se odklonil od obchodu a odešel pryč.

Od tohoto okamžiku se v mém životě objevili noví lidé, kteří mě ovlivnili. Byli to moji kamarádi, kteří měli podobnou cestu domů jako já, ovšem ne touto ulicí. Celkem mě to mrzelo, jelikož jsem si sice nevzpomněl, že tam chci kvůli tomu obchodu, ale něco mě tam táhlo. Ale dal jsem přednost přátelům, a tak jsem je doprovázel jejich cestou, pak se odpojil trochu dál a jel rovnou domů.

Okolo tohoto obchodu jsem pak prošel, teprve až když jsem byl na vysoké škole. V té ulici vyrostla nová budova a mě zajímalo, jak vypadá, co v ní je. Na obchod jsem se jen ohlédl, jako na člověka, kterého znám, ale znát nechci, a šel jsem se zachmuřeným obličejem dál. Když jsem poté přišel domů, posadil jsem se na židli a přemýšlel, proč jsem to udělal.

A toto byla první chvíle, kdy jsem si na tento obchod vzpomněl bez toho, aniž bych byl v jeho blízkosti. Nyní jsem měl času dost, školu hotovou, večeři snězenou, tak proč si o tomto obchodu něco nezjistit … ne, nechal jsem toto tajemství dál tajemstvím. A opět jsem nevěděl proč, proč jsem ho takto nechal být a nezjistil si něco, co mě zajímalo už od dětství.

A nyní jsem jedním z těch lidí, co pracují celý den, v kanceláři a často v ní i přespávají, aby zítra ušetřili čas, který stráví dopravou, a mohli ho věnovat jen práci. Den co den jen pracuji, ovšem pár týdnů zpátky jsem se zastavil v této ulici a přímo před tímto obchodem. Chladný podzimní vítr mi totiž vyhodil z ruky pět papírů. Musel jsem je posbírat, protože jsem na nich strávil dost času a nechtěl jsem o ně přijít. Zastavil jsem se úplně i se sklízením, když jsem pohlédl na jediné svítící světlo v celé této ulici i křižovatkách. Není taky divu, jelikož bylo už něco po deváté. Ale obdivuhodné bylo, že tento obchod stále svítil. Stále jako Polárka či Severka svítil v tomto temném vesmíru. Papíry jsem zvedl a vložil do tašky. Narovnal jsem se a poprvé za celý život jsem vykročil vpřed, ke dveřím tohoto obchodu.

Došel jsem ke dveřím a hledal nějaký svítící nápis, nebo i jen nápis, kde by stálo otevřeno nebo zavřeno či jen otevírací doba otištěná na oknu u dveří, jenže nic tu nebylo a navíc začalo pršet. V poslední době jsem tyto věci bral jako samozřejmost a i nyní jsem měl v tašce deštník, ale nevytáhl jsem ho a neodešel pryč, ale otevřel jsem dveře a při vstupu si případně připravil výmluvu, že nemám deštník a tady je otevřeno.

A ano, otevřeno bylo. Nahoře byl zvoneček, který nyní krásně zazvonil. Když jsem vešel, hlasitě jsem zvolal Dobrý den. Jenže se mi nedostalo žádné odpovědi. Zvolal jsem „Haló“ a znovu „Halóó“. Jenže opět nic. V tuto chvíli jsem se neptal do prázdna dál a jen se kochal krásným interiérem.

Byla zde krásná dřevem obložené zeď. Byl to tmavý dub do, kterého byly vytesané ornamenty Rakouska-Uherska a Moravy a Čech a ty další jsem už nepoznal. Vpravo byl i obrázek Františka Josefa I. a na druhé straně byla polička se zbožím. A nyní jsem se podivil, kolik tady toho je. Za pultem byly skříně s věšáky, kde bylo pověšené dobové oblečení, tedy obleky s vestičkami a ozdobami a odznaky. Pod sklem na pultu zase byla pera, a to jak brky, tak luxusní, zlatem a stříbrem zdobená pera s inkoustem. V poličce, kterou jsem viděl jako první, byly zase knihy, které měly tak zastaralé názvy, že šlo poznat, že nepochází od dnešních spisovatelů, ale vypadaly jak vytištěné včera, ale těmi nejstaršími praktikami, aby se zachoval starý vzhled knih.

Kochal jsem se vším, co jsem mohl vidět, ale později jsem si všiml malého recepčního zvonku na pultě a nenapadlo mě nic jiného, než ho zmáčknout, nic víc jen malé cink. Nakonec jsem se odhodlal a na zvonek lehce zazvonil. Skutečně cinkl a na levém boku pultu vyskočil papírový muž s vousy a brýlemi s vestičkou a sáčkem. Aby se papír neohýbal, byl zezadu podepřen dřevem. Papír se pomalu posunoval ke zvonku a až tam došel, všiml jsem si, že ve skříni, za tímto papírovým pánem, byla polička s hracími skříňkami. Jedna se v tuto chvíli otevřela a začala hrát smutnou píseň. Na pultu se z ničeho nic objevila obálka. Já jsem se ale soustředil na skříňku a poté až jsem se otočil zpět na pult, viděl jsem tuto obálku a velice mě to vyděsilo, jenže pokud už mám tady něco zjistit, tak mi nic jiného než otevřít tuto obálku nezbývá.

Nakonec jsem si ale řekl, že před smrtí se mi prý všechno vysvětlí, tak si na ni radši počkám. Rychle jsem hodil zdviženou obálku na papírovou postavu a vyběhl z tohoto hororového domu pryč. Vyběhl jsem z tohoto obchodu ven a přímo před obchodem mě srazilo auto a má taška se záhadně otevřela a naprosto všechny papíry, co vyletěly ven, do vzduchu, pomalu dopadaly na zem jako sníh v zimě.

I když jsem už nemohl pohybovat naprosto s žádnou částí mého těla, došlo mi, co to znamená. Já už jsem tady byl a nejen jednou. Tento obchod mě doprovázel celý můj život. Od narození, když jsem kolem něj poprvé prošel, tak do tohoto okamžiku s obálkou. Pokaždé jsem ale obálku otevřel a přečetl si text, který mě dovedl do zákulisí tohoto domu, a když jsem poté podle pokynů v dopise vyšel ven, nebyl jsem dospělým člověkem, ale malým dítětem, co za ruku prochází s rodiči okolo a ptá se co tady prodávají. Nyní jsem znal i odpověď na moji otázku, co tady prodávají. Byla to nová šance, jak bych to jednoduše popsal, a důvod, proč jsem ji nyní znovu nevyužil, byl ten, že i kdybych ji dostal, nijak se nepolepším, ale jen prožiji naprosto stejný život znovu.

I když se nyní ptám Vás, že pokud jsem zemřel pod autem, jak je možné, že Vám tento příběh jako osmiletý kluk vyprávím?

Dodatek:

V Novinách skutečně bylo, že neznámý muž byl sražen autem, jeho písemnosti se rozletěly, a když na zem dopadla jeho poslední smlouva, vydechl naposled. Ale to nebyl ten osmiletý kluk na, kterého čekal svět venku. Ten si přečetl vzkaz v obálce a splnil pokyny v zákulisí obchodu a nakonec tak i jako malý kluk vyšel z obchodu, při jarním nedělním slunci, kde viděl svoje rodiče. V rukou už neměl svůj papírek z obálky a ani nebyl ve dveřích, ale u výlohy, která byla zasněžená…

 Jak asi naložím s touto šancí?