Úplně bez publika jsme nehrály! Rozhovor o maturitě z dramaťáku.

Úplně bez publika jsme nehrály! Rozhovor o maturitě z dramaťáku.

Jedinečný rozhovor o průběhu letošních praktických maturit z dramatické výchovy nám poskyla paní učitelka Davidová a studentky Viktorie Indrová z oboru Předškolní a mimoškolní pedagogika a Klára Jelínková a Kateřina Pražáková z pedagogického lycea.

Jak probíhala online výuka dramatické výchovy?

Viky:

Myslím si, že dramka na tom, že probíhala online, utrpěla nejvíc ze všech předmětů. Možná to vidím trochu zkresleně, protože dramku hodně prožívám, ale vážně mám pocit, že protože jsme nemohly hrát v roli, nebo dělat nejhloupější, nejjednodušší cvičení, tak jsme z toho vypadly, a potom bylo dost náročné se do toho zase dostat. Ale myslím, že se nám to nakonec povedlo. Paní učitelka se samozřejmě hodně snažila nám dělat samé interaktivní úkoly, pracovaly jsme s Jamboardem a dělaly jsme různé blbosti, přinášely jsme si náhodné věci z kuchyně a předváděly jsme různé dramatické věci, ale nikdy to samozřejmě nenahradí prezenční výuku. 

Klárka:

U nás to probíhalo podobně. Dramaťák není předmět, který může člověk dělat sám v pokojíčku, je tam potřeba ta skupina lidí. Ale paní profesorka Davidová se snažila a když jsme nemohly dělat ty praktické věci, tak jsme aspoň probíraly teorii, kterou k maturitě taky potřebujeme a zkoušely jsme si dělat různá cvičení právě s těma kuchyňskýma potřebama, hru v roli, personifikování předmětů a podobně. Nebylo to ono, ale bylo to nejvíc možný, jak to distančně mohlo být.

Kačka:

Mně se asi distanční výuka dramaťáku líbila nejvíc, protože jsme tam používaly metody a prostředky. Bylo to jiný, ale zase to mělo jinou přidanou hodnotu než kdybychom byly ve škole.

A za Vás, paní učitelko, jak jste to celé vnímala Vy? Jak jste vymýšlela úkoly a práci v hodinách?

Paní Davidová:

Hrozný, děsný, hrůza, horor. Než nastala online výuka, tak jsem se i tu teorii a historii divadla snažila učit tak, že jsem k tomu dělala i praktická cvičení. To znamená, že když se dělá realistické divadlo nebo rozdíl stylizovaného a realistického herectví, tak neřeknu: “Tak dneska to budem probírat,” ale nejdříve děláme cvičení, ve kterém si to studenti zažijí a vyzkouší a pak na základě toho řeknu: “Hele a zkušenost z toho, co jsme teď dělali reflektujeme na tyhle věci.” Tak bych to normálně dělala ve třídě, čili každá ta výuka je podpořena praktickým zážitkem a zkušeností, ale to nešlo, takže to i pro mě bylo nepříjemné, cítila jsem se bezmocná, že jim toho nemůžu tolik předat, nemůžu na ně reagovat tak bezprostředně, jak reaguju v normální hodině a dávat zpětnou vazbu hned. Ale dělaly jsme i pokusy, že jsme opravdu vedly chat v rolích za postavy, kostýmovali jsme se za Moliérovy postavy, dělali jsme z nich živé obrazy a fotili jsme se. Snažila jsem se to s využitím těchto omezených médií rozehrávat, ale chybí ten prostor, 3D rozměr a zpětná vazba. 

Čím se lišila příprava praktických maturit z dramatické výchovy oproti předchozím letem? Muselo se něco zkracovat nebo vynechávat některé prvky? 

Klárka:

V případě naší maturity máme praktickou část a teoretickou část. Praktická část se skládá z toho, že zahrajeme inscenaci, kterou jsme si sami nějak vymysleli, zkonstruovali, zrežírovali, zdramaturgovaly, napsaly a nakonec zahrály. A při hodnocení to v minulých letech bylo tak, že se větší důraz kladl na provedení inscenace a menší na zpracování režijní knihy, kde je koncepce celé inscenace a je tam napsané, jak jsme to zpracovávali, scénář, pohyby světel, zvuky, co jsme používali, popis postav atd. A letos se to právě udělalo tak, že se větší procento známky se dávalo za zpracování režijní knihy a menší procento z toho samotného zahrání inscenace, protože jsme neměly možnost zkoušet ve škole a doma to tak nenazkoušíte. Navíc nám chyběl rok a půl praktických znalostí z hodin a tak se nám zároveň zkrátil čas té inscenace z myslím že 10 minut na 5 minut.

Paní Davidová:

Úleva byla, že ta inscenace nemusí být celá, celá je jenom v režijní knize, což je vlastně koncepce a prakticky holky měly za úkol udělat situaci nebo víc situací. Na lyceu je to tedy ukázka z inscenace, nikoli celá inscenace.

Viky:

Za PMP, my jsme neměly režijní knihu, ale místo toho jsme měly metodické výstupy. Tam se to myslím časově nezkracovalo, ale největší změna pro nás byla, že jsme tam neměly děti (figuranty), což pro nás nebyla možná úplně nevýhoda. Metodické výstupy jsme dělaly tak, že hlavní tam byla dramatická část, ale měly jsme zapojit i ostatní výchovy a udělat nějaký výstup, pro který jsme si zvolily nějakou cílovou skupinu a ty děti jsme tam měly mít a normálně s nimi pracovat před komisí, aby komise věděla, jak na to reagují. Ale kvůli koronaviru děti nebyly, takže jsme si ve výstupech navzájem figurovaly s holkama. Takže v určitém smyslu to bylo horší, protože jsme pak musely komisi říkat, co bychom udělaly, kdyby to byly opravdové děti, protože ty naše kamarádky nám v určitém smyslu pomáhaly nám, nezlobily nás a samozřejmě byly šikovnější. Řekla bych, že v tu chvíli to byla pro mě výhoda, protože jsem tam měla svoje kamarádky a věděla jsem, že nikdo z nich tam nezačne pobíhat a neudělá něco překvapivého.

Paní Davidová:

Já ještě chci upřesnit, že Viki teď mluvila o metodické části u oboru předškolní a mimoškolní pedagogika, což je v podstatě hodina dramaťáku s dětmi. Ale tento obor má i odbornou část – divadelní výstup – a ten ony zkrácený nijak neměly, dělaly ho v plném rozsahu. Ale není to celá inscenace, v ZUŠ se tomu říká individuální herecký výstup. Je to buď monolog, nebo přednes, někdo měl i složitější koláž. Čili pro publikum se na PMP hrála jen jedna část, ta druhá byla pedagogická.

Na to nám navazuje další otázka. Jaké bylo hrát bez publika? Jaké jste z toho měly dojmy a pocity, co vám běželo hlavou?

Klárka:

My jsme vlastně nehrály bez publika. Hrály jsme pro naše spolužačky ze specializace, pak pro učitele, kteří se přišli podívat, což v našem případě bylo asi 5 nebo šest na každý ten výstup, takže to bylo fajn. Na jednu stranu říkala, že je to škoda, že to neuvidí víc lidí nebo třeba nižší ročníky, protože si pamatuju, že my jsme se chodily dívat na maturity a vždycky bavilo a líbilo se mi to. Na druhou stranu to bylo takové příjemnější, protože z nás spadla nervozita a protože tam byli lidé, které jsem znala a byli den předtím na generálce, kde jsme to hrály úplně stejně. Měla jsem z toho takový komornější pocit, nepřipadala jsem si úplně, že jsem u maturity a cítila jsem se víc v klidu. Jsem za to asi ráda, protože jsem si to víc užila.

Kačka:

Co se týče hraní části té inscenace, tak mi přišlo, že jsem nevnímala rozdíl.  Člověk se dostane do takového tranzu, že je mu jedno, kdo se na něho kouká. Ale ohledně věcí okolo, když jsem si tam povídaly jenom s učiteli a neviděly jsme okolo jiný děcka, nebo lidi, které bychom si mohly pozvat, tak to asi bylo víc v klidu.

Viky:

Za mě bych taky řekla, že to pomohlo s nervozitou. Myslím si, že nervozita by byla určitě větší, kdyby tam bylo nějaké velké publikum, ale nadruhou stranu jsme se všechny těšily, že ty výstupy budou před spoustou děcek právě od nás ze střední. A je to i taková forma rozloučení, protože je to pro nás poslední rok, takže na druhou stranu nás to mrzelo, ale máme z toho nahrávky, takže si myslím, že to není něco, co by už nikdo neviděl.

Paní Davidová:

Taky bych chtěla říct, že je velká škoda, že to nemohlo vidět víc lidí. Do věcí, které holky vytvořily, nebo aspoň jak to vidím já, některé z nich daly hodně osobního tématu, skoro všichny v obou těch skupinách, jak na lyceu, tak na PMP do toho promítly něco ze sebe. Nemají totiž zadané téma výchozí, mají zadaný výchozí motiv –  třeba cesta nebo počátek, jako takové výchozí slovo, ale téma, tu výchozí myšlenku nebo samotný námět, tzn. podle jakého textu to zpracují, jestli si vezmou divadelní text, básně, nebo jestli ten text napíší samy, tak to už je na nich, takže je to autorské hledaní. A pak jsou ty výsledné tvary výrazem konkrétního člověka, což je na tom to úžasné. A tak to na lyceu vnímal i pan profesor Zemánek, když viděl osobnosti ze třídy v nějakém autorském divadelním tvaru. Taky to má pro mě i sociální a sociálně komunikační přesah v rámci školy a k tomu tam, kvůli zmenšenému počtu diváků nedošlo. Nebo u některých studentů se podíleli na přípravě výstupů další lidé, třeba holkám z lycea s některými věcmi pomáhaly spolužačky – diskutovaly s nimi scénář, nebo malovaly obraz, který byl součástí scénografie atd. a ani tyhle spolužačky, které se na tom tvořivě podílely, to nemohly vidět. Tak to mi přišlo líto.

 

Viky:

Při odborném výstupu jsem vycházela z motivů “zvíře, živel”. Dlouho jsem nevěděla, co budu dělat, původně jsem se chtěla zaměřit na ty živly, ale potom mi paní profesorka řekla, že, jsem měla trochu tendenci se toho přesně držet, ale ty motivy jsou spíš inspirace a nemusí to nutně být přesně o tom. Takže jsem nakonec zpracovávala “Farmu zvířat”, protože ta knížka, nebo obecně Orwell a jeho literatura, je mi blízká. Četla jsem od něho několik knížek a dává mi to smysl a přijde mi, že to má i hlubší význam ne jenom pro mě. Měla jsem za cíl předat nějakou hlubší myšlenku i třeba publiku. “Farmu zvířat” jsem zpracovávala jen náznakově a používala jsem masky prasat. Hlavním tématem byl totalitní režim a co všechno může způsobit. Na toto téma už jsem dělala jeden výstup ve třeťáku, takže i pro tuto práci jsem si zvolila tématiku totalitních režimů. Zobrazila jsem, jak strašně to může zničit člověka zevnitř a zkazit lidskou morálku. Takže to bylo moje téma.

Kačka:

Já jsem si zvolila,  že budu vytvářet autorskou inscenaci, což nebyl můj primární cíl.  Kdybych našla knížku, která by mi byla blízká, kterou bych chtěla zpracovat, tak bych to udělala, ale na žádnou jsem v té době hledání nenarazila, takže jsem si řekla, že si to vymyslím raději sama. Zakomponovala jsem do toho texty od Daisy Mrázkové, která píše dětské knížky a hodně pracovala s tématem dětství a fantazie, protože jsem si vytáhla motivy “sny a fantazie”. Bylo to představení o slečně, která potřebuje nějak změnit svůj životní styl, protože má prázdné místo a potřebuje dojít k tomu, že jí chybí vztah s někým, kdo by jí pomáhal od toho stresu z práce. Příběh je o tom, jak potká svoje dětské fantazijní já a společně hledají jejího ztraceného kamaráda, který se jmenuje Hugo a který je principem nějakého naplnění a symbolem vztahu, a nakonec ho najdou.

Klárka:

Moje výchozí motivy byly “počátek, zrození” a taky jsem dlouhou dobu nevěděla, co budu dělat, takže jsem i za pomoci paní profesorky Davidové psala různé myšlenkové mapy a četla jsem různé knížky, kde bych mohla najít nějaké to vodítko k tomu, co chci dělat. Nakonec jsem svoji inspiraci našla v Bibli. Vytvořila jsem příběh zrození světa, kdyby byl Bůh nějakým úředníkem ve firmě. Hlavním cílem bylo zobrazit paralelu, že nikdo z nás neví, jak to bylo, a udělat to s nadsázkou. Ne udělat si z toho srandu, ale pojmout to humorně,  a já myslím, že se mi to povedlo. Lidi se smáli, takže to asi fungovalo. 

Viky:

Já k tomu ještě řeknu, že díky tomu, že jsem pomáhala ještě s kamerou u holek z lycea, jsem měla to taky vidět. Bylo to pro mě zajímavý, moct to porovnat s PMP, a musím říct, že se mi to moc líbilo.

 

Co vám na tom připadalo nejtěžší?

Viky:

Nejtěžší určitě bylo přejít skoro z roku distanční výuky do dramaťáku. Když měla přijít ta hra v roli a najednou jsem měla být v roli někoho jiného a předtím jsem to nedělala skoro rok, tak se to ani nezdá, ale člověk hrozně vyjde ze cviku. A to byl pro mě trochu problém, ale překonala jsem ho. Určitě si myslím, že to hrálo obrovskou roli a myslím, že děcka, co jsou ještě větší stresaři než já, s tím mohly mít ještě větší problém. Předtím tam člověk opravdu zhruba ty 2 roky nebo ještě víc chodil do dramky a pořád musel vystupovat ze své komfortní zóny a neustále byl nucen se překonávat a hrát v roli a dělat věci, které by mu normálně přišly trapný. A najednou jsem tohle nedělala rok, takže to byla hodně velká změna a šok, ale nějak se to zvládlo.

Klárka:

Já jsem to měla podobně jako Viki. Když jsme na začátku dubna začaly intenzivně zkoušet to, co jsem si napsaly, tak jsem přišla do učebny a úplně jsem se tam najednou styděla a prostě jsem se bála, protože jsem tam dlouho nebyla a nevěděla jsem, kam se mám schovat, a říkala jsem si, že tady nemůžu nic ukazovat. Takže to bylo hrozný, najednou se vrátit se zpátky do reality, zkoušet v učebně a zase ze sebe něco vydat. Řekla bych ale, že celkově bylo těžké, nebo aspoň pro mě, přijít na to, o čem psát a jak to chci pojmout, protože jak jsem byla zavřená doma, nikam mezi lidi jsem nechodila, nic se vpodstatě nesmělo, tak bylo strašně těžké najít nějakou inspiraci nebo to i s někým prokonzultovat a zachytit pohled toho druhýho a ten tvůrčí proces proto trval dlouho. Už jsem někdy byla i zoufalá, že ze sebe nic nevymáčknu.

Kačku:

Pro mě bylo taky hodně těžké najít něco, čeho se chytit, nějaký nápad nebo jak to bude pokračovat. Bylo to posouvání po malých krůčcích, které by bylo daleko lehčí, kdybych si to mohla zkusit v dramaťáku nebo kdybych to mohla konzultovat i s jinými lidmi.

Kdo všechno se podílí na přípravě maturit z dramatické výchovy?

Viky:

Já si myslím, že se tam dá zahrnout strašně moc lidí. Od rodičů, kteří nám pomáhali doma s rekvizitami, nebo mě taky spoustu věcí půjčovaly děcka, až po lidi, kteří tam pak dělali osvětlení, zvuk, paní profesorka Daňková, Pepa Kožnárek – takže těch lidí bylo opravdu spoustu. Ale samozřejmě hlavně paní profesorka Davidová, ta s tím měla určitě nejvíc práce z nás všech.

Paní Davidová:

Mě to bavilo. Ale s malým počtem lidí je to jiné. Profesionální herec je schopen zkoušet sám s režisérem hodiny, ale ten profesionální herec má jiné návyky. Ten ví, že se tím musí živit a že hold tohle bude hrát, je zvyklý dávat ty věci, investovat do toho, zkoušet blbosti. Ale já tam nefunguju úplně jako režisér, to je něco jiného a navíc je to dramatická výchova a ne profesionální herecká ani divadelní výchova. Má sice některé ty parametry, ale pak je tam ještě pedagogická stránka. Takže já jsem v dramaťáku spíš jako průvodce, iniciátor, ale samozřejmě jsem říkala i režijní nápady, ale ve dvou se to těžko vymýšlí. Kdežto když je tam větší skupina lidí, tak je těch nápadů víc.

Kačka:

Je fajn, když narazíte na člověka, kterého jste schopni požádat o to, aby vám pomohl a poskytl vám názor z té druhé strany, ale setkala jsem se s lidmi, kterým jsem řekla, jestli by mi mohli pomoct a oni řekli, že ano, a pak, když jsem jim vysvětlila s čím, tak řekli, že je to pěkný, ale že mi nepomůžou.

Bylo zde něco co i přes všechna ta opatření, se zvádlo lépe než v předchozích letech, jak jste říkaly, že jste byly méně ve stresu, když tam nebylo tak rozsáhlé publikum?

Viky:

Určitě toto, nebo že tam byla obecně uvolněnější atmosféra. Já jsem se pořád obávala, že to je ta oficiální maturita, jak o tom všichni pořád mluví, ten významnej den, ale vlastně to bylo strašně fajn, ta atmosféra a nakonec i obávaná komise, všichni byli v pohodě, v dobré náladě. Možná tomu pomohlo, že jsem tam byla s lidma, který jsem všechny znala a znala jsem i všechny v  publiku, takže mi to ještě mi víc pomáhalo. U těch našich metodických výstupů si zase myslím, že oproti rokům kdy nebyl koronavirus, bylo velkou výhodou, že jsme tam měly tu oporu našich spolužaček přímo ve výstupu, což pro nás bylo velké plus.

Klárka:

Souhlasím s Viki, pro mě to mělo taky tuto výhodu, a ještě se mi třeba líbilo, jak jsme po půl roce, kdy jsme byly zavřené doma a neviděly jsme se, sešly v té učebně a pak jsme se tam najednou všechny objevily na t generálce, celá specializace na jednom místě. Bylo to šťastný shledání, super energie a nálada a věděly jsme, že jsme v tom spolu, pomůžeme si a že to bude skvělý.

Kačka:

Bylo to jiné, než kdybychom den ode dne chodili všichni dohromady do dramaťáku a pak by nastal jenom další den a to by byla maturita.

Paní Davidová:

No já jsem se taky naučila docela dost věcí a snažím se brát si z toho ty pozitivní věci. Pro mě byla velká výhoda, že jsem mohla učit naráz oba obory, bylo to teda časově náročné, ale když jsem viděla, že v jedné třídě maturantů se to zrovna dařilo a v těch druhých třeba ne, tak věděla, že to těmhle jde, tak to zvládnou i ti další, měla jsem je jako svoje dvě dvojčata. Ale je pravda, že jsem měla radost z návratu a společné chuti dělat divadlo a sdílet divadelní zážitek a že se to podařilo i přes ty klády přes cestu, které nám doba a okolnosti kladly. A autorství, které do toho kdo vložil z osobního tématu bylo pro mě skvělý, moc to oceňuju, vyzdvihuju a jsem za to moc ráda. 

Ptaly se Míša Marečková (G6) a Veronika Musilová (PL1)

Foto: Eva Davodová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.