Zrnko

Deset dní už cestoval. Deset dní už bloudil přes poušť, přes dlouhou, suchou poušť. Jenže cestovatel byl optimista a nějaká poušť mu zas až tolik nevadila, jelikož tam byl sám, strach neměl a naopak to využíval, aby si uspořádal myšlenky a dopřál duši odpočinku. Ovšem měl cíl, zamýšlel najít ztracené město neboli město v poušti. Městu se říkalo Bezejmenné, protože došlo ke ztrátě skoro všech záznamů o tomto místě, které se už rok od svého založení vyhýbá státním poplatkům a dalším věcem jako verbování armády a dovážení surovin.

Tento cestovatel byl jako poslední vyslán státem, kterému patřila tato poušť i s městem. Má být poslední, neboť byly podniknuty výpravy a cesty, i s ozbrojenými silami, ale nic se nenašlo, nejspíš protože se nikdo z cesty nevrátil. Tento cestovatel byl poslední nadějí města. I Google mapa ukazuje, že město existuje a má jasné souřadnice, jenže nikdo ho zatím neviděl. Pokud by se dokonce i tento cestovatel neozval či nevrátil do dvou let, bylo by město smazáno z map.

Cestovatel postupoval zvláštním způsobem, po nějaké pravidelné chvíli si zkontroloval GPS,  poté se ohlédl, aby se ujistil, že má rovné šlápoty, neboť šel přes poušť napřímo. A nakonec se podíval do map, aby zkontroloval směr pomocí kompasu a šel dle svého uvážení a podle svých pocitů ohledně správného směru.

Za další dva dny našel poslední doložené místo, a to kámen, na kterém byly tři šipky, jenže tento cestovatel byl profesionál, a proto už jen z principu vyrazil směrem, kterým neukazovala žádná šipka. Za tímto kamenem byla hranice, za kterou už nikdo nikdy nebyl nalezen.

Za pár dní došel k malému dřevěnému člunu a v něm byla deska s vytesaným nápisem: Od 17:00 tam a zpět. Cestovatel byl mírně zmatený, nečekal, že ti lidé budou ovládat digitální čas. Ale i tak zůstal v člunu a čekal do 17:00.

Čas po nějaké chvíli dovršil a on čekal, co se stane. Z ničeho nic se ukázalo, že je tady tekutý písek. Už chtěl vyskočit ven a zachránit se před utopením, jenže se začal promítat hologram, který mu poradil: “Zůstaňte sedět a vítejte v pouštním městě Zrnko.”

Za malou chvíli hologram zmizel a loďka z písku spadla do vody do malé říčky, kde byl slabý proud, ale stačil na to, aby loďku rozpohyboval. Cestovatel byl uchvácen, nyní byl nejspíš v nějakém parku, a ano: byl v parku, který byl centrem tohoto vyspělého města dělícího se na čtyři části, a to na cihlovou, betonovou, skleněnou a nakonec kamennou. Tyto části se jmenovaly takto podle materiálu, ze kterého se v nich stavělo. Celé město pak bylo obklopeno obrovskou skleněnou kopulí, která byla u země asi tři metry obestavena železobetonem. Loď za malou chvíli doplula k přístavu a tam zastavila. Cestovatel vystoupil a začal obdivovat tu čistotu, tu rovnou hranici mezi přírodou a městem a souměrnost. Celkově i jen od pohledu, jak dokonale celé město funguje.

Mysleli zde na detaily, jako je obrůstání stromů  mechem a břečťanem a dalšími popínavými rostlinami, krásnými na pohled, nebo na bezplatnou wifi a signál kradený z okolního světa pomocí nabourání do jejich systému. Stejně tak zde žili nejspíš jen chytří lidé: žádné graffiti, žádné přeplněné koše ani odpadky na zemi; ovšem nejzajímavější bylo, jak město vypadalo a jak bylo obrovské, a přitom nikdy nebylo nalezeno.

Když se nějak uklidnil a vstřebal to nadšení, začal hledat nějaké ty budovy, jako je policie, hasiči, nemocnice a radnice, aby majitele města mohl informovat o okolním světě.

Poté si všiml, že na okraji parku po celém jeho obvodu jsou právě tyto budovy. Byly tam nemocnice s veterinou, hasiči s policií, ale i radnice se soudy. Vodárny a plynárny a elektrárny byly nejspíš někde za městem, protože sem by se nehodily a navíc je město podle všeho uprostřed pouště. Jenže nad tím nyní moc neuvažoval, zamířil rovnou k radnici a tam za starostou.

Když šel po ulici, viděl jen hezká auta, nikoli nějaká jiná stará, a hlavně žádná benzínová. Všude byla elektřina, lidé okolo byli mladí, zdraví, chovali se k sobě hezky, ne nepřirozeně jako roboti, ale mile.

Na radnici byl odkázán do kanceláře starosty, kde seděl trochu tlustší pán, ovšem s několika oceněními na zdi. Byly tam diplomy a vyznamenání a hromada dalších. Starosta mu pokynul, ať se posadí a cestovatel se posadil a napjatě čekal, co se bude dít. “Jak vy jistě víte, nejste první, kdo navštívil naše město, před vámi tady už bylo tolik lidí a cestovatelů… Jenže kdo z nich přišel v míru! Všichni až doposud vyhrožovali městu zkázou, hromada z nich se snažila i zničit a poškodit několik mých občanů a budov, proto se chci zeptat, zdali přicházíte v míru a dokážete dodržet základní mírové podmínky,” spustil dlouze a znuděně starosta.

“A – a – ano, já přicházím v míru a …” nestihl cestovatel ani dokončit větu.

“Báječné, takže vím, že už jste si město prohlédl aspoň trochu, a proto se mohu zeptat, co tu děláte, co tu chcete a vlastně proč jste přišel,” zeptal se starosta. “Jsem vyslán státem, který postavil toto město a kterému toto město patří, poslední dobou se po něm shání, i po lidech, kteří byli vysláni. Hledám tedy odpovědi na otázky typu, jaktože se vaše město skrývá, proč se vaše město skrývá, co se stalo s těmi výpravami a proč se vyhýbáte státním poplatkům a dalším věcem se státem spojenými a proč se nehlásíte k tomu, že existujete,” řekl celkem rychle cestovatel.

“Mohu vám to shrnout následovně … od založení města jsme se rok vyhýbali útokům a neustále jsme požadovali obranu, jenže království, které tady vládlo, nám ji nechtělo poskytnout a od té doby jsme si řekli, proč, proč bychom měli cokoliv platit, jakkoli pomáhat státu, který nemá starost a zájem o město v poušti. Dostali jsme strach, když jsme se od státu prostřednictvím dopisu odpojili, že by mohl zaútočit, když věděl, kde naše město je. Potřebovali jsme se schovat. Dříve stačil optický klam, který předstíral, že je zde poušť, ovšem nyní by nás odhalili, proto jsme už před několika lety vybudovali toto. Kopuli, která ruší signál a která promítá to, na čem stojí město, zároveň je pro radary neviditelná a nám poskytuje bezpečí před válkami a zlem. Všichni lidé, co zde žijí, se chovají ohleduplně s jediným pravidlem: chovejte se ohleduplně a neopouštějte město. Výpravy, které sem docestovaly,  zde žijí dodnes, tedy jejich potomkové, a mrtvol se zbavujeme vlastním způsobem,” dopověděl starosta.

“Děkuji, ale měli byste se hlásit státu, že existujete, hodlá totiž smazat město z map a prohlásit poušť za neobydlenou, a pokud tady někdo žije – a takto dobře – nevidím důvod proč se nehlásit,” řekl cestovatel. “To je ten důvod, proč se schováváme, nechceme navenek existovat a vlastně bude toto místo místem, kde si vystačíme sami, kde můžeme žít ve společném souznění a porozumění, kde funguje vlastní stát na několika kilometrech čtverečních. A vlastně proč byste tady nemohl zůstat i vy a společně s námi tady žít?” zeptal se starosta. 

Cestovatel byl v pokušení, ale věděl, že musí jít dál. I když možná proč nežít v pozemském ráji?

Vojtěch Vrtílek (G3)

Ilustrace Kateřina Turlandová (PMP3)