Dávno je již tomu, co se potkali dva slimáci, jeden z teplých a jeden ze studených krajin. Slimák ze studených krajin měl omrzlou špičku ocasu a drkotal měkkými slimáčími zuby. Slimák z teplých krajin byl však raněný, protože šlápl svou jednou nohou na střep, který spadl na zem z hvězdy, která se v noci roztříštila. Místo slizu se za ním táhl proužek krve. Slimák ze studených krajin si odlomil svou zamrzlou špičku ocasu a dal ji poraněnému slimákovi, aby si ránu ochladil a zpomalil krvácení. Tomu zraněnému se noha jako zázrakem uzdravila a řekl: “Děkuji ti, bratře, že jsi mě zachránil. Teď ale umřeš a to já nechci.”

Udeřil silně svou zdravou a pevnou nohou do země, foukl na ni trochu slimáčího slizu a pak se začal točit na místě do kolečka, stále rychleji a rychleji. Najednou stála na zemi zatočená ulita, takový útulný domeček.
“Vem si to, abys nezmrznul v těch krajinách, kde žiješ. Tvoje děti se budou rodit už s tímhle domem na zádech, aby jim bylo také teplo,” řekl slimák. 

Slimák se radostně nasoukal do ulity, poděkoval a přímo uháněl do svých končin. 

Ulita byla zatočená do kolečka a trochu podobná písmenu Š. A tak lidé začali říkat slimákovi s domečkem na zádech “šnek”.