Opětovné probuzení

Dneska jako každý den jdu domů ze školy najím se, udělám úkoly a lehnu do postele, pak se probudím, jdu do školy, jdu ze školy najím se, udělám úkoly a lehnu. Další den zase stejně a takto furt dokola. V televizi, na sociálních sítích je už objevený celý svět, každý je líný cokoli vytvořit, udělat něco nového, co tady ještě nebylo, něco co rozveselí a ozvláštní tento už několikátý, stejný den.

Mí kamarádi už říkají každý den to samé a jediné, co se může změnit, je dvoudenní hádka a zlost. Učitelé učí už nějaký ročník furt to samé, lidé se rodí a umírají, hmyz se rodí a člověk ho zabíjí, planeta stárne a umírá a vlastně my všichni od narození jen umíráme a stárneme.

Jistě jsou zde furt ty pozitivní komentáře a citáty o tom, jak žijeme, ale ne toto není život, toto je neumírání a přitom se každou sekundou blížíme k našemu poslednímu zhroucení, kdy už se nepostavíte na nohy, abyste mohli znovu dělat to samé furt dokola.

 I já už to vzdávám, mí rodiče se přestali s výchovou snažit, když mi bylo deset a mě to nevadilo, mí kamarádi na mě dělají vtipy a mě to nevadilo. Naše vláda a vůbec naši idolové nás zklamali a nám to nevadilo, byli jsme ničeni, poškozováni, a i když jsme se vzbouřili proti tomuto negativnímu světu, ať už myslí či tělem, vzdali jsme to a pokračovali v tom.

A DOST…

Teď mi to došlo, teď když si uvědomuji, jak žiju, jak jsem už v patnácti okusila alkohol a drogy, jak jsem nad sebou neměla žádnou kontrolu, jak jsem zavrhla Boha a správný čestný život a šla klesat dolů. Začala propadat a kašlat na všechno vzdělání, mí rodiče jsou mi jedno, mí kamarádi jsou mi jedno, všichni na této planetě včetně této planety jsou mi jedno a teď jsem to ucítila. Jak kdyby mě naplnila naprosto nová krev (a ta stará se teďka snažila vylézt mým močovým měchýřem)…

Když jsem vrátila ze záchoda, ten naplňující pocit pokračoval, nyní jsem cítila bolest, jak kdyby se mě to zlo, to, co mě nutilo dělat tyto činy celou dobu, snažilo ovládnout. Nemohla jsem naprosto nic dělat, bojovat ručně a ani hlavou, nic, jen jsem cítila, jak od konce mých nohou proudil až k hlavě pohodlný, teplý pocit, který jsem si představovala jako teplé, tekuté zlato. A pak nahoře bolest, jak válčí s černým mrakem, ze kterého na můj mozek prší manipulační, černý, kyselý déšť.

Přála jsem si, aby vyhrálo zlato, abych byla naplněna naprosto celým tělem tím krásným pocitem, tím pocitem, který dodává odvahu, pocit tepla a bezpečí. Tento pocit cítil, že má převahu, že je obrovská šance, jak ho vymýtit a nyní mi to došlo. Já mohu pomoci mohu pomoci modlitbou a ucítila jsem, ano můžeš. A zlato, ten dobrý pocit, se posunul o další část mého mozku a přestávalo na něj i pomalu pršet.

Vzpomněla jsem jen na krátkou dětskou modlitbičku, ale jde vidět, že Bůh pochopil moji snahu, moji starost o moji znovuzrozenou duši. Pochopila jsem taky, že mám možnost volby, že mám vlastnost a schopnost si vybrat, co chci být, a nyní ten mrak zmizel, jako kdyby se vypařil do nebe, protože se zatáhlo a já to nyní nebrala jako déšť, ale jako pláč štěstí, jako vyplakávání zla.

 Došlo mi, že od této chvíle už nikdy nebudu sama, došlo mi, že od této chvíle už nikdy nebudu dělat to samé, nebudu pít, kouřit, drogovat a ani sprostě nadávat, protože nebudu mít důvod. A bylo mi jasné, že musím jít a prožít to, co chci, protože já to chci, já chci procestovat, chci projít vlastníma nohama, projet s vlastním dobrodružstvím, a tak jsem sbalila své dědictví, oblečení, jednoho plyšáka, křížek, knížky a to, co jsem chtěla, a vydala se na cestu po velké prázdné silnici, která byla v tuto dobu chvilku po dešti zakryta mlhou. I když je svět objevený, já ho ještě neviděla.