Dostal na zadek a kouřil, aneb co jste o Michelem nevěděli

Dostal na zadek a kouřil, aneb co jste o Michelem nevěděli

Barča Špalková a Eliška Tothová začínají nový seriál vážných i nevážných rozhovorů s našimi pedagogy. Jako první oběď si vyhlédly svého “šéfredaktora”, Pavla J. Micheleho.

Láska na první pohled...

Asi každý student někdy na školu nadával. A co vy? Nadával jste někdy na němčinu nebo češtinu ve svých mladých letech, kdy jste byl ještě studentem?

Na němčinu jsem asi nenadával nikdy, ale hodně jsem v němčině zlobil – hlavně na základce, takže jsem jednou dostal v kabinetě na zadek. Někdy, když jsou studenti v němčině příliš rozverní, si říkám, že to mám za to, že to se mnou paní učitelka Hnilíčková neměla jednoduché. A na češtinu jsem vlastně taky nenadával nikdy, ale vadilo mi, že jsme ve čtvrťáku vyměnili učitelku a nebylo to moc invenční, když nám diktovala zápis včetně toho, že si máme udělat odrážku. To mi v takové té maturantské hrdosti přišlo nedůstojné.

Kdy jste se zamiloval do Němčiny? Byla to láska na první pohled?

Jsem ještě z generace, která se učila povinně rusky. Takže v páté třídě jsem byl v roce 1989 a začali jsme ruštinu. Mě ruština bavila, ale na naší základce právě byla jedna paní učitelka, která nabízela němčinu nepovinně, a já, nevím proč, jsem se do toho hned pustil a ta němčina mi zkrátka a dobře šla hned. A my jsme z té paní učitelky, jak jsem říkal, měli trochu legraci. Smáli jsme se jí a smáli jsme se i sobě navzájem a dělali jsme různé vylomeniny. Nicmémě paní učitelka zároveň měla ten dar, že nás toho spoustu naučila. Když jsem přišel na gymnázium, tak jsem dva roky skoro nemusel nic dělat, a to jsem byl v nejlepší skupině.

Byl jste vždycky jenom učitelem? Nebo jste měl i nějaká jiná povolání?

Začal jsem učit, když mi bylo dvacet let, jako takovou brigádu a můj první student byl rakouský farář. Učil jsem ho češtinu, asi proto, že jsem uměl německy – a v té době ještě moc kvalitních učebnic češtiny pro cizince nebylo, takže jsme se učili tak nějak na pozadí němčiny a já jsem potom zjistil, že mě to vyučování baví. Takže jsem potom začal doučovat němčinu a pak učit němčinu, i když jsem ji pořádně neuměl – byla to drzost. Většinu života jsem učil soukromě – firemní kurzy a individuální studenty a vlastně z toho prostředí vycházím, takže pro mě je ve škole nejhorší, když narážím na to, že musím výrazně víc motivovat, než tam, kde byli studenti motivováni sami o sobě. Zároveň jsem měl i období, kdy jsem se živil jenom jako překladatel a tlumočník, takže jsem si dělal překladatelské státnice. Před nějakou dobou jsem neučiteloval vůbec, protože jsem pracoval v mezinárodní firmě – chtěl jsem si to vyzkoušet a chtěl jsem se posunout v angličtině, protože angličtina byla firemní jazyk, a taky jsem se chtěl trochu zdokonalit v IT nástrojích. Ale po učení se mi moc stýskalo. A kdysi dávno jsem působil jako průvodce na zámku – to byly moje studentské brigády a to jsem dělal moc rád, protože mě normálně nebaví chodit na zámky, tak si to musím odvykládat sám…

Máte nějakou temnou minulost? Jakože jste byl třeba bankovní lupič, nebo vrah, …?

Hmmmm. Temnou minulost? Teď se nemůžu přiznat ke všem svým zločinům – ty bych radši zamlčel. Ale něco prozradit můžu. I když tomu většina lidí nevěří, tak jsem byl silný kuřák. Začal jsem kouřit v šestnácti letech a od té doby jsem mnoho let cigaretu z koutku úst vůbec nevyndal. A musím říct, že se vlastně divím, jak jsem to dělal, ale kouřil jsem asi třicet cigaret denně. A je to teprve pět let, co nekouřím vůbec a tohle bych opravdu nazval temnou nebo minimálně začouzenou minulostí.

Už se Vám někdy stalo, že jste zaspal nebo zapomněl na výuku?

Myslím, že jsem nezapomněl nikdy. Ale zaspal jsem vícekrát. Jednou jsem zaspal a zároveň jsem neměl přípravu a nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem dostal takový nápad a doma ve špajzu jsem posbíral různé věci, jako chleba, sýr a okurky. A protože jsem nebyl nasnídaný a nebyl jsem připravený, tak jsem vlastně přišel do té hodiny a udělal jsem snídani v němčině a byla to jedna z mých nejhezčích hodin.

Co si myslíte o návratu studentů do škol? Myslíte, že to bude lepší? Nebo horší?

Asi jak pro koho. Určitě si budeme muset všichni zvyknout. Myslím si, že my učitelé dovedeme velmi dobře vnímat, jak se cítíte, protože je to pro nás podobné – když máme třeba nějaké online školení, tak vím, že po hodině vnímání prostě přestanu dávat pozor, protože je náročné udržet pozornost. Samozřejmě rozumím i tomu, že je to těžké se vůbec dohrabat k počítači… Ten domácí rytmus je úplně jiný, ještě když si člověk mezi výukou má uvařit a zařídit všechno ostatní. Takže si myslím, že se budeme muset nově úplně naladit na jiný režim, vrátit se zase do toho normálního – jestli tedy něco normálního ještě nastane. A zároveň si zase na sebe budeme muset zvyknout. Myslím, že by byly potřeba nové adapťáky, kdyby to bylo možné.

Pracuje se vám lépe z domu, nebo je to lepší ve škole?

Jednoznačně je to lepší ve škole, protože vidím výrazy studentů ve tváři, člověk cítí intuitivně, jak jejich skupina pracuje, jakou má dynamiku, oproti tomu je online výuka takový black box. Když učíte online, tak nevidíte do tváří, není cítit atmosféra té skupiny – a to je asi to nejtěžší…Zároveň mi online prostředí umožňuje dávat online konzultace individuálně nebo se věnovat začátečníkům v němčině. Obávám se, že na to v normálním režimu nebudu mít čas. Takže obojí má něco do sebe. Líbí se mi i různé možnosti vizualizace v online prostředí a ty bych rád přetáhl do normální výuky. 

Co celkově při online výuce u žáků či kolegů oceňujete?

Když tam jsou sami za sebe. Líbí se mi přirozené reakce a mám rád humor, takže když v hodině někdo hodí sem tam vtípek, přijde mi to dobré. I kdyby to byl vtípek na mě, protože potom vidím, že ti lidé jsou na té hodině přítomní. A to je pro mě asi to nejdůležitější i v offline prostředí, že tam před sebou nemám třídu s prázdnými obličeji, ale vidím lidi, kteří na tu danou situaci nějak reagují. 

Máte ve škole nějakého rivala? Nějakého učitele, se kterým se ve všem předháníte? Anebo nějaký vzor?

Nikdy jsem neuvažoval nad žádným rivalismem, protože školní prostředí vnímám jednoznačně kolegiálně. Nemyslím si, že by zde nějakým způsobem šlo o to být lepší než ostatní, protože by to vedlo k tomu, že bych byl učitel zaměřený sám na sebe, a to vůbec není naším posláním. My máme být zaměření k vám, ke studentům. Každopádně mám spoustu vzorů, protože od každého z kolegů a kolegyň se může člověk něco přiučit, i když si ten kolega myslí, že nedělá nic zajímavého. Teď zrovna, když jsme se s kolegy vzájemně v hodinách navštěvovali, jsem se byl podívat na latině paní Masaříkové a zároveň jsem tam získal pár tipů, které jsem začal hned používat, i když by se mohlo říct, že je to úplně jiný předmět. 

Je nějaké jídlo z naší školní jídelny, které vyloženě nesnášíte?

Párkrát jsem ve školní jídelně byl, ale jinak si většinou nosím své jídlo, protože rád vařím ze svých surovin a dát to potom do krabičky není nic náročného. Tudíž vlastně ani nevím, co ve školní jídelně bývá. Když už jsem tam byl, tak mi to docela chutnalo. Ale dávám přednost svému jídlu, jelikož rád experimentuji s různými typy stravování.   

Jaké typy stravování jste zkoušel? Které Vám nejvíce vyhovovalo?

Byl jsem dlouhá léta vegetarián, tudíž mám velký vztah k rostlinné stravě a poslední dobou jsem zkoušel veganství, i když zjišťuji, že to asi není úplně pro mě. Avšak myslím si, že v rostlinné stravě, mírně nakombinované s živočišnou, je budoucnost. Nejlépe asi umím uvařit taková ta bezmasá jídla, ale teď v karanténě č. 2 jsem poprvé v životě zkoušel masové karbanátky.

A ještě otázka nakonec: Patří mléko do čaje?

Mléko si do čaje nedávám, ani citron většinou ne, ale určitě jsou čaje, do kterých patří nebo může patřit mléko, jako třeba Earl Grey. No a dátá masala, ta se bez mléka pít nedá.

Ptaly se Barbora Špalková (G5) a Eliška Tothová (PL1)

Obrázek: Eliška Tothová