Co tě vedlo k rozhodnutí stát se misijní dobrovolníci? Proč právě Keňa? 

     Podnětů, které mě vedly k misijnímu dobrovolnictví, bylo plno. Řekla bych, že mi Pán Bůh jako malé dal do srdce velkou touhu vyrazit někam do těchto zemí, do zemí Afriky, a pomoct tam. A pak už se tato myšlenka formovala během gymplu a mých mimoškolních aktivit. Ale moment, kdy jsem o tom reálně začala uvažovat, nastal v hospodě, když jsem se bavila s kamarádem o tom, že bych ráda odjela z České republiky na nějakou delší dobu, ale Erasmus, který nabízí naše univerzita, mě moc nelákal. Řekla jsem mu, že bych chtěla, aby to bylo smysluplné – abych tam já mohla dát něco ostatním. No a on se na mě tak díval a pak řekl: “No co tě znám, tak pořád meleš o Africe, tak proč jsi tam ještě nebyla?” A v tu chvíli jsem se pozastavila a ptala jsem se sebe samotné i Pána Boha: “No jo, proč jsem tam ještě nebyla?” A ten den jsem si vzpomněla, že jsem kdysi právě na Cyrilometodějském viděla plakátek na misijní dobrovolnictví a že jsem si ho fotila, to bylo asi 6 let zpátky. Našla jsem tu fotku a vyhledala jsem si webovou adresu Adopce na blízko, kde jsem se dočetla, co to obnáší. 

     V rámci tohoto programu je kurz Cagliero, který zprostředkovává SADBA – Salesiánská asociace Dona Boska. A skrze ně je možné vyjet na misijní službu někam do světa, ale pro to nutné absolvovat 8 přípravných víkendů. A já jsem si nebyla jistá, jestli mi to stojí za to a navíc jsem věděla, že na všechny ty víkendy nemůžu jet. Tak jsem si říkala: “Uvidíme. Napíšu jim, že vím, že určitě na jeden víkend nepojedu, jestli je to v pohodě.” Brala jsem to tak, že když mi napíšou, že jo, tak že tam mám jet a když ne, no tak se podívám někde jinde. A oni mi napsali, že je to v pohodě, že můžu chybět i dvakrát, a tak jsem se tam přihlásila a postupně jsem ten kurz odchodila. 

     V půli  kurzu, na takovém čtvrtém víkendu, se rozhoduje o místě, kam pojedeš. To místo si člověk nevybírá úplně sám, není to tak, že přijdeš a řekneš: “Já se jmenuji Nela a chci do Keni,” to tak úplně nefunguje. Je to spíš o debatě, diskuzi. Jednak Salesiáni, přes které se to uskutečňuje, domlouvají ta centra a země, kam je možné jet, ale ty se mění, už kvůli bezpečnosti, situaci nebo i kvůli tomu, že to středisko má už dost lidí, nebo by neuživilo dalšího člověka. My jako účastníci jsme si mohli říct nějaké své preference. Já jsem chtěla na internátní školu, abych mohla být s děckama celou dobu a chtěla jsem i do nějakého afrického státu, ale ne do Konga, protože francouzsky neumím a tento jazyk jsem se učit nechtěla – to bylo moje kritérium. A země, které připadaly v úvahu, byly Angola, Keňa, Tanzánie a pak ještě Zambie, ale ta byla s otazníkem. Původně jsem chtěla jet do Angoly nebo do Zambie, ale do Angoly už jela kamarádka a Zambie ještě nebyla domluvená. Do Keni už jela jedna holčina od nás, tak jsem měla obavy, že nikam nepojedu. Ale pak mi nabídli, abych jela do Keni s Markét, že když tam pojedeme spolu. “To, že tam budete spolu, nutně neznamená, že budete dělat stejné věci.” Souhlasila jsem. A tak jsem se dostala do Keni. 

Co všechno jsi musela podstoupit, než jsi vyrazila do Afriky? 

     První podmínkou bylo absolvování těch osmi přípravných víkendů, jak už jsem zmínila. Během roku to pak byla příprava na jazyk, soustředila jsem se hlavně na angličtinu a i na svahilštinu, protože svahilština je druhým keňským jazykem, tak jsem se ji snažila naučit. Pak jsem ale napsala holčině, která tam byla, jestli a jak moc je svahilština potřeba.  Ona mi odepsala, že vůbec, a tím moje motivace klesla. A tak jsem se ji moc neučila. Ale zpětně hrozně lituji, že jsem se tím nechala ovlivnit, protože si naopak myslím, že je velice potřeba ten jazyk umět.  Lépe potom porozumíš místním, více je pochopíš i poznáš. 

     Kurz byl hodně o tom, proč tam jedeš, jestli je to pro tebe, jaká je tvoje motivace pro misijní službu a také aby ses dozvěděl pár tipů a triků od bývalých dobrovolníků, o rozlišování, jestli to není útěk z Česka, ale jestli tam opravdu jedeš sloužit. Před odletem jsem řešila ještě nějaké papírování, letenky, věci s úřady a víza. A abych tyto všechny věci mohla dělat, tak jsem si musela ještě sehnat nějaké peníze – přes farnosti a benefiční koncert. A pak už jen takové drobnosti jako stát si za tím rozhodnutím, když kamarádi a rodina nesouhlasili, přesvědčit je, aby to viděli mýma očima… 

Jak probíhala tvá cesta do Nairobi, narazila jsi během ní na nějaká úskalí?

     Letěla jsem dvěma letadly, z Vídně do Dubaje a z Dubaje do Nairobi. A dokud jsem neseděla v tom druhém letadle z Dubaje, bylo to celkem napínavé. Na letiště do Vídně mě vezla moje rodina a kamarádka. Bylo to pěkné, že jsem s nimi mohla ty poslední chvíle strávit. Loučení bylo dojemné, slzička, přece jenom mě moc nechtěli pustit – pocit, že já odjíždím a oni zůstávají. Tak jsem se s nimi snažila zůstat, co nejdýl jsem mohla, a pak už, za čtvrt hodiny, mi měli zavírat gate. Tak jsem si říkala, že už vážně musím jít, ale přece jen mi čtvrt hodiny přišlo jako hromada času. Nakonec to bylo jen deset minut. Tak jsem procházela tím letištěm a byla jsem hrozně nervózní, protože jsem myslela, že ta gate je ode mě kousíček, ale ona byla strašně daleko a trvalo mi asi pět minut, než jsem tam došla. Začala jsem se bát, že mi to letadlo uletí, ale říkala jsem si: “V pohodě, už jenom projdu kontrolou, ukážu letenku a nasedám do letadla.” Jenže když jsem procházela kontrolou, tak mi začalo pípat příruční zavazadlo. Sekuriťáci mi řekli,  ať jim ukážu celý obsah svého příručního zavazadla. Teď si představ tu situaci, kdy příruční zavazadlo balíš dva dny, aby se ti tam všechno vešlo a najednou to máš všechno vyndat. Já jsem myslela, že mě omejou. Všechno jsem  jim to tam  vysypala. Ale byla to moje blbost. V pouzdře jsem zapomněla nožík na papír, o kterém jsem ani nevěděla, že ho tam mám.  

     Pak už jsem slyšela hlášení, že se gate bude zavírat a že žádáme všechny cestující, aby se opravdu dostavili. A přede mnou ležela hromada věcí a můj batoh.  Přišlo mi, že ten batoh je hrozně malej na to, aby se mi tam všechny ty věci vešly. Tak jsem tam něco narvala a co si mi tam nevešlo, tak jsem vzala do náručí a už jsem prošla ukázat jenom pas a letenku. Tam mi oznámili, že dveře do mé třídy jsou už zavřené, takže musím jít přes 1. třídu. Byla jsem poslední cestující nastupující na palubu. Ale bylo to dobrý, viděla jsem, jak vypadá první třída – hodně luxusní. Potom to v letadle bylo v pohodě – sedačku jsem našla, slzička ukápla, pak jsem radši zaspala.  Někdy nad ránem jsem přiletěla do Dubaje. Letiště je tam obrovský, jsou tam tři budovy, tři terminály a já jsem se jenom modlila, aby ten přílet a odlet byl ve stejné budově, protože absolutně netuším, jak bych se dostala do jiné budovy. Ale naštěstí – to byla pro mě velká úleva – jsem letěla ze stejné budovy. Tak jsem si sedla ke své gate. Byla jsem strašně nervózní, že zaspím, protože jsem do Dubaje přiletěla tak ve čtyři ráno a někdy v šest nebo o půl sedmé jsem odlétala. Když otevřeli gate, tak nás pustili o patro níž.  Čekali jsem tam, až budeme nastupovat. No a když jsme tam tak čekali, začali rozhlasem hlásit, že prosí o spolupráci všech pasažérů, protože se budou kontrolovat příruční zavazadla – váha příručního zavazadla je pouze sedm kilo. Najednou jsem byla úplně vynervovaná: “Co, sedm kilo? Vždyť tam psali deset!” A moje zavazadlo mělo 11 nebo 12 kilo. A tak jsem si představila, jak mi to zváží a řeknou ať vyhodím půlku věcí. Měla jsem u sebe ještě složku s dokladama a ledvinku. Tak jsem tam začala cpát co nejvíc věcí a říkala jsem si, že mi zbytek snad prominou.  Při nastupování mi nic nekontrolovali, takže má snaha byla zbytečná. Konečně jsem nastoupila do letadla, usnula a probudila se v Nairobi. A pak už bylo všechno dobré.