Kola našeho drobného povozu hlasitě rachotila po cestě Aá, která se jako tmavý, rozhořčený had klikatila mezi statnými kmeny bizarně pokroucených letních dubů. Hřejivé ranní paprsky probouzející se hvězdy San se jako zlatá vlákna snášely na pestrobarevné listoví a pableskovaly na čerstvě napadané rose. Hustá mlha se výhružně svíjela mezi větvemi a otevírala svá přízračná ústa do němého výkřiku, který varoval pocestné před zrádností cesty Aá. Ta byla tichá, jako kdybychom se ocitli na samotnému konci bytí. Žádné zacvrlikání drobných ptáčků vítajících probouzející se hvězdu. Žádné zašustění napadaného listí pod kopyty nesměle se přibližující zvěře. Nic. Pouze hrůzu nahánějící ticho přerušované jen nepřirozeným a nemístným skřípěním našeho povozu. 

 A tam. V místě, kde se stromy neochotně rozestupovaly, se cesta rozšiřovala do kamenitého pobřeží podivně se lesknoucího černého jezera připomínajícího olejovou skvrnu. Mlha vznášející se nad hladinou bez pohybu líně odpočívala a zírala na nás s lačným pohledem. Chutnala jako něco zkaženého. Jako něco, co bylo už dlouho pod vodou a marně se toužilo nadechnout. V dálce bylo její přízračné tělo roztrháno ostrými útesy připomínající zuby mořské nestvůry čekající na svoji další oběť. 

 Na samém vrcholku nejvyššího z tesáků se tyčil zámek z černého obsidiánu. Rozpínal své hradby, jako když se ebenově černý havran chystá ke vzlétnutí. Za pevnými zdmi se ozývalo rytmické cinkání kovu o kov, které bylo občas narušeno tlumeným výkřikem bolesti. Hlavní věž, tyčící se nad tím vším, obklopená podivnou, matně se třpytící aurou, se ztrácela z dohledu, kousek po kousku uždibovaná mraky proplouvajícími okolo. 

A přesně to, ten pokřivený zámek, ta nedobytná pevnost, ta cesta do zatracení, byla naším cílem.