Ohlédnutí za událostmi, které neproběhly – KKK G5

Ohlédnutí za událostmi, které neproběhly

Chvála Covidu, neboť dal vzniknout nové rubrice! A to Ohlédnutí za událostmi, které se nikdy nestaly… Pokud jste zvědaví, čtěte! Pro všechny vyučující však dodáváme: Jsme moc rádi, že čtete náš časopis a moc vám za to děkujeme, ale musíme vás upozornit, že tento článek NENÍ URČEN VAŠIM OČÍM, ale je POUZE PRO STUDENTY NAŠÍ ŠKOLY. Děkujeme za pochopení. 

PS: Když už jste tady, tak si třeba přečtěte nějaký jiný článek 😉

malovaný portrét pana učitele Tesaře v různých barevných provedeních

KKK G5

Psalo se 23. září roku 2020. V Čechách zuřila korona a na nádraží v Králově poli čekalo 29 studentů třídy G5. Vítr si pohrával s větvemi stromů, po nebi se proháněly šedé mraky, ale nepršelo. Ani zima moc nebyla. Bylo ideální počasí pro odjezd na třídní výlet! Jenom jedna drobnost tu neseděla…

Přestože již bylo za deset minut osm (sraz byl před pěti minutami a vlak měl za deset minut odjíždět), nebyl zde ani jediný z pedagogů.

Všichni jsme tam stáli v pozoru a nervózně pokukovali na hodinky. Ručičky nemilosrdně spěchaly vpřed, jak plynul čas, ale po našem doprovodu jako by se slehla zem.

Asi dvě minuty před desátou (z nádraží jsme již párkrát slyšeli upozornění na náš vlak) k nám přifrčela drahá limuzína. Otevřou se dveře a z nich vyskočí zástupkyně Nováková. Na místě šoféra sedí Tesař a ze zadního sedátka na nás mává paní asistentka Havlíčková.

„Zdar, děcka,“ povídá zástupkyně, jako by se nechumelilo. Vytáhne z kabelky zrcátko, opraví si rtěnku a na svých jehlách se donese až ke kufru. „Sem si hoďte batohy,“ povídá, ale kufr se ukázal být opravdu malý, takže by se tam vešly nanejvýše dva batohy a nějaká ta kabelka.

Nakonec celou situaci zachránil Tesař: „Batohy si poneseme.“

A bylo rozhodnuto. Přirozeně se ozvalo reptání a mručení, ale co se dalo dělat.

Následně paní asistentka zmíní něco o tom, že vlak odjíždí v deset, což je za půl minuty, a tak jsme se celá třída i těma batohama rozběhli k vlaku.

V 10.00 jsme všichni nějakým zázrakem byli ve vlaku (teda kromě paní zástupkyně – ta pojede autem), který se pomalu začal rozjíždět.

Cesta proběhla překvapivě hladce – ano, nějaké ty vyhozené svačiny z okna, ztráta jednoho či dvou mobilů a nějaké ty menší rvačky samozřejmě byly, ale nic závažného.

Vlak zastavil asi o půl jedenácté na něčem, kterému by se s troškou fantazie dalo říkat nádraží. Když jsme se však přepočítali, zjistilo se, že dva lidé chybí.

Tesař jako vždy neztratil hlavu a znovu rozhodl: Další stanice je prý 2 kilometry odsud, takže pro ně dojdeme.

Nebyly to 2 kilometry.

Asi po hodině svižné chůze jsme v dálce spatřili světýlko – les tam už končil. A tam mělo být ono „nádraží“.

Když jsme tam došli, našli jsme naše ve vlaku zapomenuté spolužáky, jak svačí.

A potom nenásledovalo nic jiného, než čelem vzad a pochodem vchod. Takže další hodina a kus chůze. Naše nálada se opět zlepšila.

Když jsme se vrátili na naše „lesní nádraží“, byla už skoro jedna. Všem už nám kručelo v břiše, tak jsme se těšili na oběd, jenž pro nás již jistě připravuje čiperná paní zástupkyně. Jak nám řekly mapy.cz, do Heřmanova to byly asi tři kilometry. Ty jsme ale šli zhruba tři čtvrtě hodiny, protože jsme již byli vyčerpáni naším předchozím dobrodružstvím.

Před farou, kde jsme měli bydlet, stála černá, jako zrcadlo naleštěná limuzína paní Novákové.

Když jsme ale vešli dovnitř a začali si odkládat věci na chatrné věšáky, začala mezi nás prostupovat nejistota… Necítili jsme typickou vůni jídla, které by touhle dobou mělo být už dávno na stole…

Vejdeme do jídelny a co nevidíme: Nováková tam sedí u stolu, po kterém má rozházené šminky a líčí se. Místo pozdravu jen cosi zamumlá, zrudne, spěšně nahází věci do kabelky a odběhne se pryč. Kde je oběd nám neprozradí…

V kuchyni bylo jako po vymření. Jenom na jednom sporáku se bůhvíproč vařila voda v obřím hrnci. Až po pořádné prohlídce jsem konečně našli něco na zub – vše bylo důmyslně schováno ve špajzu-úklidové místnosti, jehož dveře se nedaly otevřít.

Hlavní ale bylo, že oběd nebyl nachystaný a bylo to tedy na nás…

Asi ve dvě hodiny byl oběd jakž takž připravený. Všichni jsme byli velmi hladoví, a tak oběd zmizel, než bys řekl švec.

Byli jsme trochu naštvaní na paní zástupkyni, že nás v tom nechala, ale pak přišel Tesař a povídá: „Téma kurzu je odpustit, takže jí to odpustíte, jasný?“

No, tak jsme teď byli naštvaní i na něj… Ale byli jsme ticho – všichni umíme nadávat i v duchu.

Odpoledne se hrály „hry“. Prostě takové ty aktivity, které se dělají na různých kurzech, člověk třeba jen celou dobu sedí a kouká, ale říká se tomu hra.

Když byla svačina (nějaké jogurty z Billy), zvedla se Nováková a povídá: „Hej, děcka, jenom ještě taková malá drobnost: paní říkala, že se v těch pokojích nesmí jíst, takže jakmile někoho uvidím v pokoji s brambůrkama, bude sekec mazec!“

To si asi dělali velké naděje, pokud si mysleli, že to budeme dodržovat…

Uhodli jste! Když se vyhlásila večerka a my měli konečně klid pro sebe jsme pořádně zavřeli dveře do pokoje, vytáhli brambůrky, tatranky, gumídky a jiné sladkosti, pitíčka a plno dalších potravin, které jsme celou dobu nesli v těch batozích a začali si konečně užívat.

Byly asi dvě ráno, když jsme si řekli, že by možná bylo dobré si jít lehnout… Všem nám bylo těžko, jak jsme se přeplácali vším možným…

Řekly jsme si tedy ještě asi s pěti holkama, že by možná pomohlo, kdybychom se trochu provětraly. A tak jsme se vyplížily v pyžamech na chodbu, kde byl oproti smradlavému pokoji příjemný čerstvý vzduch. Posadily jsme se všechny vedle sebe na něco, co asi tak před padesáti lety bylo křeslem, a zavřely oči…

Jak jsme tam tak seděly, začaly jsme mít pocit, jako bychom slyšely zezdola nějakou hudbu. A protože jsme ten pocit měly všechny, shodly jsme se na tom, že to asi bude doopravdy.

Já, jako absolutní neznalec žánrů hudby, povídám: „To je nějakej metal, ne?“

Kamarádka, která metal poslouchá, mě zpražila pohledem: „Tohle metal není! – Možná nějakej rock?“

Teď se zase ozvala jiná holka a povídá: „Dovolte? Něco tak divnýho rock určitě nebude.“

Tak jsem se domluvily, že přestaneme řešit žánr a raději půjdeme zjistit, co to vlastně hraje…

Potichu jsme se začaly plížit dolů. Pořád jsme se otáčely za sebe, jestli tam někdo nestojí nebo jestli se někde neobjeví nějaký učitel… To snad byl ještě větší sekec mazec než kvůli brambůrkům!

A už jsme byly dole…

Hudba ale nebyla o moc hlasitější, než nahoře… To nás překvapilo. Asi to bylo tím, že místo, kde jsme seděly bylo přímo nad jídelnou, ze které se ona hudba neznámého žánru linula…

„Na to, že je to první večer (nebo už spíš ráno?), je to celkem dobrý dobrodružství,“ říkali jsme si.

Když jsme přišly blíž, spatřily jsme velké XXL balení energetických nápojů…

Divný…

Z klíčové dírky problikávala barevná světla…

Postupně jsme se jedna po druhé krčily a nakukovaly dovnitř klíčovou dírkou…

To, co jsme spatřily uvnitř, nám doslova vyrazilo dech:

Stoly byly odsunuté na kraj, takže vprostřed vzniklo několik metrů čtverečních místa, kde tančila neznámá žena – měla černé vlasy, výrazné černé linky, rudou rtěnku a černé šaty tak ke kolenům. Vypadala dost drsně. Až když jí spadla černá paruka, jsme zjistily, že je to vlastně namaškařená paní Nováková!

Vedle ní postával Tesař oblečený v podobném stylu…

A vzadu stála paní asistentka v paruce uřvané fialové barvy a zastupovala zvukaře. A taky osvětlovače. Na jednom jídelním stole měla rozložené všechny ty ovládače a pořád otáčela jednotlivými knoflíky.

Zrovna když jsem se koukala já (a všechny ostatní holky stály kolem s uchem přilepeným na dveřích), stalo se něco neočekávaného.

Tesař se najednou bez varování vydal směrem ke dveřím. Asi si nás všiml!

Panika!

Dala jsem tiše znamení holkám, že musíme co nejrychleji zmizet – třeba si nás ani nevšiml. A pokud ano, tak už to horší nebude!

Nemělo smysl běžet ke schodům, protože by to bylo moc hlučné a taky byla téměř stoprocentní pravděpodobnost, že by si alespoň jedné z nás všiml.

A tak jsme jednaly, každá na vlastní pěst.

Nevím ani, jak to bylo možné, ale do dvou vteřin jsem byla každá někde schovaná – já jsem okamžitě udělala šipku do velké krabice se sběrem, kde jsem se zahrabala do papíru, někdo se schoval do botníku, někdo pod bundy na věšáku a tak dále.

Seděly jsme a ani nedutaly a čekaly, co se bude dít.

Asi vteřinu poté, co jsme se všechny někde usadily, se otevřely dveře a náš třídní vyšel na chodbu. Tiše jsem jej pozorovala malou skulinkou v mé skrýši a doufala, že nás neodhalí.

Ten ale šel přímo k velkému balíku energetických nápojů, tři si vzal a vydal se zpět.

Tiše jsme čekaly ještě asi dvacet vteřin, a když se nic nedělo, vylezly jsme ze svých schovek a vydali se co nejrychleji nahoru.

Ráno nás – stejně jako loni – v šest hodin vzbudil kostel. A protože pokoje neměly závěsy, právě vycházející slunce nám již nedovolilo znovu usnout. Když nad tím tak přemýšlím, moc jsme toho nenaspali…

V osm hodin jsme se vypravili všichni dolů, protože už měla být snídaně.

Jestli se ptáte, co jsme ty dvě hodiny s holkama v pokoji dělaly, zkuste se zamyslet, co by tak holky mohly dělat. Správně, celou dobu jsme kecaly o všem možném – od našeho nočního dobrodružství až po to, copak asi dneska bude na snídani.

Když jsme potom všichni sešli na snídani, čekalo nás tam další nemilé překvapení – jídelna sice byla po noční oslavě učitelů úplně uklizená (to nás hodně překvapilo!), ale po našem milém pedagogickém doprovodu jako by se slehla zem. Snídaně, která již měla být dávno na stole, ležela rozložená na jednotlivé ingredience ve špajzu.

Jestli si myslíte, že jsme poslušně seděli a čekali, až některý z pedagogů přijde a řekne, co je vyhrazeno na dnešní snídani, jste na omylu! Jednoduše jsme se hromadně nacpali do kuchyně a vytahali všechny zásoby, do kterých jsme se poté s chutí pustili.

Asi v jedenáct – když už i učitelé vstali a nesnídali se – jsme konečně začali s programem, který měl podle plánu začít v devět.

Nevadí.

Nebudu vám tady popisovat každou činnost, co jsme dělali, a všechny detaily, co se udály, protože pochybuji, že by vás to bavilo.

Celý den by se dal popsat dost stručně: Asi do jedné jsme hráli hry, potom byl oběd od paní Novákové (myslím, že to jídlo bylo fakt dobré, tak nechápu, proč nám neuvařila i předtím) a pak se zase asi do šesti hráli hry.

A pak byla večeře.

A pak se zase hrály hry.

A pak jsme šli spát.

No, … Myslím, že se ve čtvrtek vlastně nestalo skoro vůbec nic, ale celkem jsme se u některých her pobavili.

Už jsme nesledovali sušenku bez použití chuti jednu minutu… Už jsme sledovali učitelský výklad o odpuštění bez použití hlasu šedesát minut…

Nevadí.

Tuto noc už se ale bohužel nic neudálo.

A ráno se začalo s oblíbeným úklidem.

Jooooooooooo!

A pak nám sbalili svačinky na cestu místo oběda a jelo se domů.

Myslím, že se toho za středu stalo tak dvacetkrát víc, než za zbylé dva dny dohromady, ale to už tak bývá.

Možná si teď říkáte, že to muselo být strašné a že jsme museli být strašně nespokojení. Možná, když to zrovna prožíváte, tak se vám to úplně nelíbí, ale když se na to zpětně díváte, tak zjistíte, jak skvělé a zábavné to bylo.

Škoda jen, že se to nikdy nestalo…

Malé vysvětlení: výlet nám zrušili necelých 24 hodin předem, takže teď už se můžeme jenom pobavit představou, co by se třeba mohlo stát.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.