Rozhovor s Liborem Všetulou
Rozhovor s Liborem Všetulou
Salesiána Libora Všetulu asi moc nemusíme představovat. V našem rozhovoru jsme se Liborovi snažili dostat co nejvíce pod kůži. Jak to souvisí s pivem, čtěte níže.
Jaké bylo tvé dětství?
Máš z této doby nějakou vtipnou vzpomínku?
Dětství bylo v pohodě, takové klukovské, já mám totiž dva starší bratry a s nimi jsme dělali všechno to, co si představujete, že by kluci v dětství měli dělat. Bojovat s jinými gangy na vesnici, chodit na skládku hledat poklady, kopat bunkry, chodit pozdě domů… To bylo moje dětství. Vtipných vzpomínek mám několik. Jednou z těch, co mám fakt živou, je, že jsem spadl do záchodu. Je to jedna z mých nejranějších vzpomínek. Ne, že bych měl od té doby trauma chodit na WC, ale je to takový vtipný, protože jsem v té době nedosáhl na splachovátko, to byly ještě takové ty šňůrky. Tak jsem si musel zavřít záchod a vylézt na něj. A jak jsem stáhl tu šňůrku, víko se podlomilo a já jsem zahučel do záchoda a na sebe ještě spláchnul tu vodu. Byl jsem uvízlý v té díře a hrozně jsem řval a volal maminku, takže ona mě pak zachraňovala z těch sraček, které tam byly. To je má vzpomínka. Nevím, jestli je vtipná, ale je signifikantní. Prostě taková významná Bylo by jich víc, ale nebudu to rozvykládávat.
Jak často navštěvuješ své rodné Slovácko?
Které zdejší zvyky máš nejraději?
Navštěvuji své rodné Slovácko tak často, jak to jde. Obvykle to vyjde jednou za dva měsíce. Většinou na kafe za rodiči nebo za mými dvěma sourozenci. K zdejším zvykům. Mám rád folklór. Ale před pár lety jsem moc kroje rád neměl. Jsou tam takové ty hodně zdobené kroje a my jsme si ten kroj byli nuceni na sebe navléknout na první svaté přijímání nebo na biřmování. Samozřejmě jsme nechtěli. Když vás někdo nutí, a pak v tom jste jak na módní přehlídce, cítíte se jak cvičené opičky, které všichni očumují. Teď už je to úplně v pohodě a když se účastním nějakých tamních hodů, moc si to užívám.
Čemu ses věnoval při svém pobytu v Londýně?
Já jsem tam byl na jáhenské praxi. Nebyl jsem přímo v Londýně, ačkoliv jsem tam trávil mnoho týdnů. Základnu jsem ale měl u Manchesteru v Bollingtonu. Je tam salesiánský dům, do kterého jezdí školní třídy z anglických škol a tráví tam třídenní programy. Já jsem, spolu s ostatními vedoucími, ty programy vedl, takže jsem s dětmi hrál hry a měl diskuzní skupinky, což bylo s úrovní anglického jazyka OK, do té doby, než přijely děti z Liverpoolu, kde mají šílený přízvuk, takže jim nerozumí ani Angličani. Tak s těma jsem spíš hrál fotbal.
Co tě vedlo ke vstoupení do řádu?
Nejdřív jsem chtěl být knězem. A protože pocházím z tradiční katolické oblasti, myslel jsem si, že jediná cesta, jak se stát knězem, je stát se takovým tím normálním diecézním knězem ve farnosti. Ale po čtvrt roce v semináři mi bylo jasné, že to vůbec není pro mě, protože když jsem si představil, že bych zůstal na faře asi sám, že bych se měl věnovat často hlavně babičkám, tak to mě nelákalo. A v tom semináři jsem teprve zjistil, že existují i řády a že jsou i salesiáni, kteří byli takoví neformální, netradiční, živí. A to mi vyhovovalo. Oni mě totiž ze semináře chtěli vyhodit, protože jsem byl moc „divoký“. Tehdy mi už říkali, jestli bych nechtěl být salesián. Tak jsem řekl, že nevím. Postupem času jsem zjistil, že kněžství se dá naplnit i takhle. A protože jsem ještě před tím chtěl být učitelem a salesiáni se věnují mladým, tak se mi být salesiánem, zdálo jako skvělá kombinace těchhle dvou věcí.
Jaké je žít jako salesián?
Jak kdy, jak život dá. Já jsem moc rád salesián, protože mám rád nové přístupy, netradiční věci a přemýšlení nad podstatou věcí a nezahlcování se formou. Mladí lidi tohle všechno mají rádi také. Takže tím, že se s nimi potkávám, nutí mě tyhle věci dělat a nestát se takovým tím „zaprděným“ starým farářem, který už má jenom svoje přístupy a nic jiného nebere.
Jsi nejmladším ředitelem v historii salesiánů v Žabovřeskách, jaké z tohoto postu plynou povinnosti?
Jsem ředitelem zdejší komunity salesiánů, tzn. mám na starosti deset dalších spolubratří, kteří pak mají na starosti třeba salesiánské středisko, farnost atd. Jaké z toho plynou povinnosti? No, vytvářet podmínky k tomu, aby se nám jako komunitě žilo dobře a smysluplně. To je asi ta největší povinnost. Prakticky. Většinou každý měsíc s každým z nich mluvím, organizuji různé porady, zajišťuji, aby informace tekly mezi námi. Jezdím do Prahy na ústředí salesiánů a vytvářím spolu s dalšími vize celého toho díla. S dalšími lidmi mám na starosti i finanční stránku. Ale hlavně jde o to, abychom my jako komunita řeholníků salesiánů žili to co, žít máme.
Viděli jsme tvůj nabitý rozvrh, jak časově zvládáš skloubit všechny své aktivity?
Mně v tom hrozně pomáhá Google kalendář. Kromě obvyklých povinností to mám tak, že když přijde nějaká další nabídka (pár snoubenců, přednáška, setkáni apod.), tak se podívám do toho kalendáře a je-li tam nějaké okénko volné, tak to tam dám. No a když volné okénko není, tak prostě řeknu, že už to nejde. A o co se ještě snažím je, čas od času si udělat čas pro sebe, protože jsem už měl i období, kdy jsem to vůbec nedělal a všechna okénka v kalendáři byla kompletně zaplněná. A to je špatně. Takže jednou za čas si udělám čas pro sebe, v poslední době třeba vařím pivo. To pak vypadá tak, že pozvu chlapy z farnosti a vaříme od rána do večera pivo. Nikdo nás neotravuje. No a najednou se člověk zase cítí, jako by žil normálně. Takže se mi to daří tehdy, když vím, že nejsem spasitel a mám své limity a zároveň vím, že čas od času potřebuji odpočívat.
Pokud máš volný čas, jak ho využíváš a čemu se nejraději věnuješ?
Tak pivo už jsem zmiňoval, to je teď můj hit. Potom, jak ho využívám. Čas od času jsem jen sám, aniž by na mě někdo mluvil. To znamená film, knížka, spánek, prostě klasika. Co je důležité: nechci nikoho vidět. Protože běžně na mně pořád někdo mluví, nebo se něco děje. Nechodím moc do přírody, ale rád vyrazím na nějakou návštěvu k lidem, před kterýma si nemusím na nic hrát. Pár takových je. Protože někdy hraju roli kněze nebo učitele (nebo něco jinýho). Ale mám docela dost lidí na různých místech v republice, kde jsem sám sebou a je úplně jedno, jak se cítím nebo co se děje a jsme prostě jen rádi, že se vidíme. Jinak sportuji, hraju badminton, squash, tenis, ping pong. Zkrátka něco s pálkami a raketami, to mě fakt baví. Zjistil jsem, že potřebuju míč nebo nějaký předmět, za kterým se honím, protože vyběhnout jen tak, to mně nedává moc smysl.
Jak moc tě ovlivňují sociální sítě, používáš je pouze k práci, nebo i k zábavě?
Já myslím, že mě ovlivňují hodně. Jsou lákavé a často mě nutí, abych na nich trávil víc času, než bych chtěl. Bráním se tomu a myslím si že, už je to lepší, než to bývalo, ale pořád v tom ještě nejsem úplně ideální. K práci je určitě používám, protože spravuju sociální sítě některých organizací nebo skupin, které tady máme a je to výborný prostředek ke komunikaci. Především se bavím o Facebooku a částečně o YouTube, Instagram aktivně nepoužívám, postuju jen pár fotek, když si myslím, že je to něco významného pro lidi. Nejsem ten typ sdíleče, který skoro denně dává nějaký “storýčka”. Mně to nedává smysl, protože některé věci si chci uchovat pro sebe, nebo s lidma, se kterýma jsem tam byl (a v té chvíli prožíval přítomnost). Asi to někdo má jinak, ale já nepotřebuju, aby se na to dívali i ostatní.
V tomto čísle Lercháče se věnujeme mimo jiné fake news. Za jak velkou hrozbu je považuješ? Dokážeš je rozpoznat?
Ta hrozba tady je a není. V té druhé otázce se skrývá klíč. Pokud jsi si vědom toho, že internet je prostor, kde mohou být dost jednoduše a velmi rafinovaně umístěné zprávy, které nejsou pravdivé nebo jsou jen částečně pravdivé, tak si myslím, že to není až tak nebezpečný. Akorát to vezme víc energie, protože musíš číst tu zprávu v celém kontextu a dívat se, co ti chce říct, na co útočí, jestli je příliš emotivní, z jakého je zdroje, jakého je data, kdo ji psal a z jakého důvodu. Sám si pak musíš vytvářet nějakou škálu třeba novinářů, kterým věříš a od kterých chceš, aby ti ty zprávy dodávali, protože se ti zdají objektivní. Blbý je, že mnoho lidí takhle nastavených není, a potom se prostor internetu a fake news stávají nebezpečnými. Protože třeba senioři (ale nejen oni) berou to, že to psali na internetu, jako argument, že to musí být pravda. Protože dřív, když se něco psalo v tištěných novinách, tak to se to bralo jako pravda (i když ne vždy byla), protože to vydávalo profesionální vydavatelství. A oni tohle aplikují na internet. Ale tam si můžeš založit webovou stránku ty sám a šířit pomocí sociálních sítí úplné blbosti. A pokud to na lidi útočí neustále, tak tomu začnou třeba trochu věřit nebo minimálně zpochybní ty pravdivé informace řeknou: „No vždyť kdo ví, jak to je, tenhle říká tohle a tenhle tohle.“ Takže fakenews můžou být nebezpečné právě z toho důvodu, že spousta lidí vůbec neuvažuje o zprávách nebo informacích, které se šíří.
Čím nejlépe inspirovat mladé lidi k víře?
Jak jim ukázat Boha?
Jakým způsobem tvoříš kázání, máš nějaká oblíbená témata?
Jaké rysy by mělo dobré kázání mít?
Jako začínající kněz jsem měl období, kdy jsem si kázání psal slovo od slova. Na počítači to bylo rychlý, protože píšu všemi deseti prsty. Ale v posledních dvou, třech letech si celá kázání nepíšu. To proto, že mě to hrozně limitovalo. Mám pocit, že kázání je velmi volný způsob, jak kněz, který něčím žije, může sdělit něco o svém vztahu s Bohem druhým lidem. Kázání podle mě není nic formálního, tedy napsaného a informačního, ale je to způsob, jak můžu ovlivnit svým vztahem k Bohu ty druhé. Je to živý a flexibilní literární útvar. V poslední době se mi často stává, že si myslím, že o něčem budu mluvit, ale pak jdu k ambonu, naladím se na lidi, ke kterým mluvím a často se sám sobě divím, že mluvím úplně o něčem jiném, protože mě přepadne silný pocit, že tihle lidi teď nepotřebujou slyšet moje předpřipravený kecy. Ale potřebujou slyšet něco úplně jinýho. Tohle ale předpokládá pokoru a snahu o hluboký vztah s Bohem.
Co je tvůj největší sen?
Odpověď cesta do Svaté země se nepočítá!
Jasně, cesta do Jeruzaléma je spíš zástupná věc. Pořád si to nechávám, abych měl o čem snít. Už asi tři lidi mi nabízeli, že bych tam mohl jet, ale pořád si to nechávám v zásobě, protože v tom cestovatelském už bych nic dalšího neměl. Ale jaký je můj největší sen? Nevím a nechci tady sklouzávat do frází jako: dostat se do nebe nebo obrátit půl světa… protože já myslím, že si tohle ještě úplně upřímně nepřeji. Hrozně moc teď sním o tom, že najdu partu lidí, kteří se budou zaobírat médiema a sociálníma sítěma a mobilníma aplikacema a tyhlety prostředky používat k tomu, aby šířili mezi lidmi určité hodnoty, na kterých stojí křesťanství, něco jako internetová evangelizace. To bych hrozně rád. Ale sen by taky byl, aby všichni salesiáni v mé komunitě žili s Bohem a pro mladé. Nebo abych já sám byl schopen být obyčejným a férovým člověkem, který bude kolem sebe šířit dobro.
Jakou radu by sis dal, kdyby ti bylo 20?
Libor Všetula
- *1980
- Teologická fakulta
- Koníčky – sport, přátelé, zkoušení nových věcí
Michala Marečková a Matěj Standara
Fotografie označené logem Člověk a Víra jsou volně stažitelné na https://www.clovekavira.cz/
