Orientační dny ve Fryštáku
Orientační dny ve Fryštáku
Eliška Dvořáková vzpomíná na program ve Fryštáku. Chcete-li vědět, kteří mocní influenceři do Fryštáku dorazili, čtěte dále.
Fryšták. Upřímně, moc jsem se na tento výlet netěšila. Proč? Asi hlavně skrz to téma, které jsme si ve třídě tak demokraticky vybrali. Jmenuje se “Sním, až přijde on, mého srdce šampión!”. Téma o sexualitě, partnerství a podobně (podrobně snad ne). Zhrozila jsem se. Já jsem absolutně nebyla připravená bavit se o tomto tématu. Měla jsem pocit, že se dostanu do pozice té odstrčenější. Každopádně opravdu se mi tam jet moc nechtělo. A hlavně jsem také vůbec nechápala, co se dá na tohle téma dělat za „aktivity“ a to ještě ke všemu s celou třídou. Čtete dál a dozvíte se, jak to dopadlo…
Příjezd do Fryštáku mě poněkud překvapil. Na náměstí stáli nějací divoši s pestrobarevnými parukami. Říkala jsem si, co to má znamenat, co je tohle za šílenou akci. Teprve až se autobus otáčel, mi došlo, že ti pobláznění lidé čekají právě na nás. Usmála jsem se od ucha k uchu. Nejen, že to bylo praštěné, ale zdálo se mi to jako skvělý nápad na sebe upozornit. Taky jsem tam s nimi tancovala
a vlastně mi to nepřišlo ani trochu trapné. Přišlo mi super, že to byl vlastně záměr udělat ten největší trapas, aby se lidi necítili hloupě. Mně samotné to velice pomohlo dostat se na pozitivnější vlnu.
Přišla řada na „randíčka“. Bezva aktivita pro adolescenty a klidně i dospělé. Líbila se mi i ta forma. Popovídala jsem si s dokonce dosud pro mě úplně nepoznanými lidmi na neobvyklá témata a bylo to moc fajn. Na konci cesty nás čekala další aktivita, „mnohonožky“. Šílená běhací hra ve skupině. Ale na to, že jsem se na tohle moc necítila, mě to hodně uvolnilo a naplnilo tak, že mi endorfiny doslova proudily v žilách místo krve. Hodně k tomu pomáhala i hudba. Myslím si, že hudba by měla provázet hodně činností, jak v životě nebo samotné edukaci.
Moc se mi líbil rituál. Svíčky v kroužku, tajemná atmosféra plná plujících pocitů a myšlenek z dnešního neobvyklého dne a hlavně – všichni pohromadě. Jako třída, jako kolektiv, jako skupina lidí, která šíří mír a lásku. Naplnilo mě to. Potřebovala jsem všem sdílet své pocity.
Duchem přítomná jsem hltala kousek toho našeho tajemna a cítila jsem se skvěle. Ale musím říct, že to bylo šíleně náročný na psychiku. Byla jsem tam sotva první večer a už mým slzným kanálkům už docházely zásoby.
Druhý den začal trochu energičtěji. Napomohla tomu aktivita s šátky. Vyzývali jsme se navzájem k tanci a sedali si na místo druhého. Byla to taková nabíjecí bomba, i když teda musím říct, že tím, jak to bylo delší, mě z toho bolel celý člověk.
Konečně přišel úkol, který jsem tak trochu očekávala. „Jak by měl vypadat náš ideální partner/ka.“ Bylo to velice zajímavé, k jakým jednotlivým věcem jsme došli. Jaká rozličná kritéria jsme vymysleli, která by ten ideální partner měl mít. Když to hodně přeženu, tak mi to místy připadalo podobné, jako když si vybírám zboží na internetovém srovnávači Heureka.
S večerem přišel (jak se říká) zlatý hřeb. Anna Šulcová se Stejkem a porotou, princem Krasoňem a Zlatovláskou, nám z tohoto večera udělali něco nezapomenutelného. Ve skupinkách jsme tvořili scénky o lásce. Líbila se mi v nich extrémní odlišnost, témata byla prostě skvělá.
Třetí den už jsem byla ze všeho tak zničená a vyčerpaná, že bych už jenom spala. Společná ranní rozcvička mi nedala skoro žádnou energii, spíš mi ji hodně rychle ubrala. A taky mi nebyla moc příjemná, protože se hodně řvalo. Mrzelo mě, že už tento pobyt končí. Ale zakončili jsme to tou nejlepší aktivitou, jakou jsem kdy zažila. Nepřeháním. Kdo by řekl, že pouhé uvazování bavlnek kolem ruky s krásnými slovy dokáže rozbrečet více jak polovinu třídy (kluky samozřejmě ne :-)). Tohle by se mělo dělat častěji. Říkat si maličkosti, krásné okamžiky, upřímné pocity, které zažijete jenom s pravými kamarády a jsou mnohdy neopakovatelné a nezaměnitelné.
Eliška Dvořáková s přispěním Pavla Egerleho
