Hanka Strašáková: Chtěla bych, abyste se zajímali o dění kolem sebe
Hanka Strašáková: Chtěla bych, abyste se zajímali o dění kolem sebe
Před pár lety odmaturovala na našem lyceu, nyní patří k výrazným tvářím veřejného prostoru. Nebuďte lhostejní a čtěte 🙂
Mohla bys nám, prosím, povědět něco o své rodině a svém dětství?
Mám dva starší bráchy, o 11 let mladší sestru a původně pocházím z vesnice Zbraslav u Brna, kde jsme bydleli v jednom domě s celou rodinou, což utužovalo naše rodinné vztahy. Potom jsme se přestěhovali na mou milovanou Vysočinu, do domečku v Rapoticích, kde je poblíž věznice, takže to tam bylo dost dobrodružný. Celkově mám velkou rodinu, každé dva roky děláme rodinné srazy Strašáků, kde je asi tak 200 lidí. Je hezké takto poznávat širší rodinu.
V průběhu základního vzdělání jsi třikrát měnila školu, jaké to pro tebe bylo?
Ta první změna byla kvůli stěhování, ve Zbraslavi jsem chodila od první do třetí třídy, potom jsem přešla do školy v Rapoticích, kde ale byla jenom malotřídka. Pak vedle do vesnice, do Ketkovic, kde nás bylo ve třídě hodně málo a učili mě ještě učitelé, kteří učili mou mamku, takže to bylo vtipný. Školu později zrušili z důvodu nedostatku žáků. Tak jsem musela přestoupit do Zastávky u Brna, kde jsem se cítila jako Alenka v říši divů, protože jsem najednou chodila do maloměstské školy, kde byly dokonce třídy A i B. Myslím si, že výměna škol nebyla tak náročná, ale stěhování mě trochu odřízlo od ostatních, ale přesto si stále udržuji přátele z původního bydliště ve Zbraslavi.
Jaké pro tebe bylo studium na naší škole a co ti přineslo?
Bylo to skvělý. Doopravdy na to ráda vzpomínám, protože jsme měli ve třídě skvělý kolektiv, i když tam byly téměř samé holky. A právě to, že je tady tolik možností seberealizace, umožňuje, že si každý může najít to, co ho zajímá. A pak sami můžeme pořádat vlastní akce pro děcka, což je vlastně nejtěžší, protože děti dávají upřímnou zpětnou vazbu. Samozřejmě mi to poskytlo širokoúhlé vzdělání. To mi určitě pomohlo v dalším rozvoji a v aktivitách, které dnes dělám. Psychologie a pedagogika mi pomáhá v jednání s lidmi, pochopení jejich myšlení a chystání strategie pro další komunikaci. Nejvíc tyto zkušenosti využívám v oblasti Public relations, kterému se věnuju. Celková atmosféra na škole, a právě to chystání akcí pro studenty, nebo dobročinné akce, mi dali nejlepší základ pro další fungování a naučilo mě to zajímat se o dění kolem sebe i stmelovat kolektiv a poznávat se navzájem. Když teď přijdu do nějaké společnosti nebo do práce, tak mám tendence tam opět utužovat ten kolektiv. Myslím si, že to je největší přínos této školy.
Které předměty a které učitele sis oblíbila které jsi naopak moc ráda neměla?
(Musím odpovídat? :D) Tak největší zlatíčko byl náš třídní učitel Laďa Zemánek. To bylo skvělý, jak s kolektivem, tak v matice, kde z nás dokázal vycucnout i nemožný, protože to je matika… Pak jsem měla ráda dějepis s Markem Štěpánkem, protože to byla na jednu stranu taková oddechovka, což je taky potřeba ve školním dni, na druhou stranu podával učivo zajímavou formou a přikládal nám k těm faktům různé zajímavé informace. Potom pro mě byla skvělá psychologie s Magdou Lipovou, která to prostě uměla prodat a byla nejen dobrou učitelkou, ale i dobrým člověkem. Lucka Esterková to stejný. A Dana Vašáková samozřejmě, tu měla jenom druhá půlka na angličtinu, my jsme ji měli jeden rok na náboženství a je to prostě úžasný člověk, který září obrovskou energií a láskou k lidem. Ne nadarmo jsem si ji vybrala jako biřmovací kmotru. A u toho bych raději zůstala.
Vzpomínáš si na nějakou vtipnou historku z vaší třídy?
Každý den byl naplněný vtipem. To bylo právě super, uměli jsme si ze sebe dělat srandu, a to já miluju, dělat si srandu z někoho jiného. Myslím si, že nám právě sedl ten kolektiv a snad nebyl den, kdybychom se opravdu nudili. Teď si nevzpomenu na nějakou větší historku, ale celkově to bylo skvělý.
Co říkáš na nové stavební úpravy naší školy?
Líbí se mi to. Je to dobrý, ještě jsem nestihla projít úplně všechno. Moje první otázka byla, jestli tam nahoře nebude moc teplo. Prý je. Myslím si, že to ani nijak vizuálně nekřičí. Je skvělý, jak se to celý buduje: to hřiště, nový učebny… Jsem nadšená, že se škola rozšiřuje, ještě klimatizaci a bude to všechno dobrý.
Co tě vedlo k založení spolku Společně Brno, čeho se týká a jaké jsou jeho cíle?
Mojí první akcí, kterou jsem pořádala, byla stávka Vyjdi ven v březnu 2018. Myslím, že jsem k tomu přišla, jako slepý k houslím, a to, co se mi děje poslední rok a půl beru jako shodu různých náhod a vztahů s různými lidmi. Tu studentskou stávku jsem viděla na Facebooku jako pražskou událost (s výzvou pro další regiony) a rozhodli jsme se, že ji uděláme v Brně na Svoboďáku, jako nesouhlas s jednáním našeho prezidenta a premiéra. Mysleli jsme si, že nás tam bude třeba 100, vezmu megafon, budeme tam 10 minut, něco řekneme, přečteme prohlášení a půjdeme domů. Na přípravu toho celého jsem měla pět dní včetně víkendu, kdy jsem byla na víkendovém setkání mládeže. Nakonec se zapojily téměř všechny univerzity v Brně, kolem padesáti středních škol i nějaké základní školy. Měli jsme pódium na náměstí a přišlo tam asi dva a půl tisíce studentů. Program trval přibližně hodinu a půl, protože tam byli zajímaví hosté a po skončení jsme měli ještě debatu v Divadle Bolka Polívky. A toto rozjelo nekonečný sled všech těch událostí…
Minulý rok jsme se připojili k Milionu chvilek a po demonstraci proti Andreji Babišovi, jsme se rozhodli, že se spojíme a po vzoru Společně to dáme, jsme se pojmenovali Společně Brno. Původně jsme organizaci založili kvůli jedné demonstraci, ale i s tím, že třeba časem budeme dělat nějaké debaty a vůbec jsme netušili, že to bude tak velký. A to jsme ještě nebyli spolek, byli jsme jenom nezávislé sdružení a uvědomili jsme si, že demonstrace nám nestačí a nemůžou stačit ani lidem, a že bude super, když projevíme svůj názor. Rozhodli jsme se, že chceme jít víc cestou vzdělání a kritického myšlení, a tak jsme 28. října založili spolek, abychom mohli dělat programy a výstavy po školách a veřejné debaty. Spolek vznikl i kvůli financování demonstrací pomocí transparentního účtu, na který nám lidi přispívají, poněvadž dřív jsme náklady na akce platili z vlastní kapsy. Myslíme si, že pro to, aby se mohla stát nějaká změna, se musí společnost začít víc vzdělávat a proměnit se u toho základu, už odmalička se zajímat o historii a informovat se.
Kdy jsi poprvé navštívila nějakou demonstraci a co tě na ní zaujalo?
Poprvé jsem byla na demonstraci Proč? Proto! která byla proti prezidentu Zemanovi. To bylo ještě v jeho prvním volebním období. Šla jsem tam, protože právě v té době jsem začala víc pozorovat politické dění. A začala jsem taky vnímat, jak se naše společnost díky němu polarizuje a rozděluje. To jsem do té doby vůbec neviděla. Takže bylo zajímavé slyšet řečníky a dozvědět se něco nového.
Co všechno obnáší organizování demonstrace?
Jsou akce, které pořádáme jednou za nějaký čas, pak máme samozřejmě činnost na sociálních sítích, na Facebooku, na našem webu atd. To je v podstatě každodenní činnost, každý den člověk sleduje politiku, aby se v tom dění vyznal a aby měl co předávat lidem a nechceme být pouze platformou, která zaujme stanovisko, jestli je to dobře, nebo špatně. My se snažíme komentovat situaci tak, jak ji vidíme, snažit se přitom o neutrálnost a dát lidem prostor k diskuzi. A pak organizování těch demonstrací. Musím říct, že postupem času se demonstrace staly tou nejjednodušší záležitostí, kterou máme. Díky kontaktům, které už máme, můžeme dvou dnů zorganizovat akci pro tisíce lidí na Svoboďáku. Začíná to jako samozřejmě domluvou v celorepublikovém měřítku, jestli teď demonstrovat, jak to bude, jestli jsou to legitimní důvody, jestli vůbec máme co řešit… To se řeší v rámci interního týmu, nebo s týmem z Milionu chvilek, se kterým hodně spolupracujeme. Potom je třeba zajistit povolení od vedení města, harmonogram celé akce a hosty, propagaci na Facebooku, případně i plakáty a grafiku.
Věříš, že lidé mohou prostřednictvím demonstrací změnit aktuální politickou scénu?
Myslím si, že demonstrace jsou nedílnou součástí politického dění. Vytváří to určitý tlak na politiky, oni ví, že je tady někdo, kdo je hlídá a nemůžou si být úplně jistí, co nastane, když udělají nějaký krok vedle, krok mimo ústavu, krok mimo zákon. Na druhou stranu, vidím jak největší přínos aktivizaci společnosti, že se lidé začínají zajímat o veřejné dění, vstupují do komunální i do vyšší politiky. A v tom, že změna přichází právě tady zespodu. Bude to dlouhý, ale bude to, určitě ta změna nastane, tak jako nikdo nežije věčně.
Jak jsi se dostala k práci v Proglasu, jaké to je být reportérkou a co to obnáší?
Na jedné politické debatě jsem potkala ředitele Proglasu, a protože jsem nevěděla, jestli budu pokračovat ve studiu, které jsem přerušila kvůli mým politickým aktivitám, tak jsem se zeptala, jestli náhodou někoho nehledají. On mi řekl, ať přijdu na výběrové řízení, prošla jsem jím a byla jsem v Proglasu. Doteď jsem dělala zpravodajství. Hodně mě to bavilo, protože člověk každý den sleduje dění kolem sebe, takže máte ponětí, co se děje doma i ve světě a zároveň je to velká zodpovědnost. Zprávy, co člověk sám píše, pak sám svým hlasem čte a dává je do světa, takže si musí dávat pozor na pravdivost informací, ověřovat je a hledat si zdroje, což je v dnešní době hrozně důležité. Díky tomu, jsem se toho spoustu naučila. Zároveň adrenalin u mikrofonu, hrozně mě bavilo vysílat živě. Občas se splést nebo zadržovat smích, když tam nějaký kolega si z vás dělá srandu, to bylo fakt výborný. A samozřejmě mně to určitě pomohlo ve zlepšení osobního projevu, jednak nějaká práce s hlasem a jednak práce s intonací a s výslovností. A teď už od září pracuji jako redaktorka a chystáme od listopadu nový pořad pro mládež kolem pětadvaceti let. Líbí se mi, že tam máme možnost seberozvoje a můžeme udělat takový projekt. Bude s tím dost práce, ale hodně se na to těším.
Před třemi lety jsi odmaturovala na lyceu a teď studuješ obor teoretické pedagogiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, chceš se v budoucnu tomuto oboru dále věnovat?
Já jsem tam spíš kvůli tomu, co mně může to studium přinést. Vždycky jsem říkala, že nikdy nechci učit a nevím, jestli to dodržím, možná někdy učit budu. Pedagogika je všestranný obor, který v sobě zahrnuje psychologii a pedagogické principy a postupy, což je určitě výhoda pro náš spolek, se kterým se chceme věnovat vzdělávání, protože tam můžu používat nějaké naučené techniky, abych věděla, jak rozvrhnout školení a podobně. Zároveň mám taky hodně předmětů na jiných fakultách, které mě daleko víc rozvíjejí než samotný obor pedagogika. Je to o zkušenostech. O tom, že se naučím novému kritickému myšlení, o tom, že se po roce pauzy naučím zase se učit, že to není jen tak.
Jak to všechno časově zvládáš skloubit: studium, práce a vedení spolku? Dá se to zvládnout?
Je to náročný, hodně náročný, ale to je můj život. Já ráda žiju v chaosu a ve stresu, což někdy nezvládají lidi kolem mě, ale musela jsem se taky naučit odpočívat, jinak by mě to úplně semlelo, což se tohle léto stalo. Politika je bohužel každodenní záležitost každého občana a v momentě, kdy má náš spolek status “hlídacího psa”, máme vůči našim příznivců nějakou odpovědnost. Těžko vysvětlovat, že jsme taky jen lidi a děláme to ve volném čase. Proto si prostě nemůžu dovolit na celé prázdniny vypnout a odletět na Mars. Ale na druhou stranu mám ráda svůj nabitý program, protože bez něj bych nevěděla, co s časem. Já jsem zvyklá to takhle dělat už od mládí, být aktivní a mít pořád co na práci. I proto, bych nemohla jen nečinně sedět doma. Asi je to taky trošku útěk sama před sebou, protože je pro mě někdy hodně těžký být sama sebou, ale zatím jsem tak spokojená. Stíhat se to tedy očividně dá. Vždycky říkám, že spát se přece nemusí 😀
Chtěla bys něco čtenářům Lercháče něco vzkázat?
Chtěla bych, abyste se zajímali o dění kolem sebe. Ale co je nejdůležitější pro mě, je zajímat se taky o sebe a naučit se zůstávat sama sebou. Potom se vám otevře i okolí, slyšíte a vidíte věci, které vám doposud byly uzavřené a můžete více věřit své intuici. Pak jste schopni se problémům stavět čelem, a ne před životem neustále utíkat. Chodíte na nejlepší školu v Brně, která vám právě takový rozvoj nabízí, tak toho využijte. A pamatujte, že zachránit svět neznamená konat velké skutky, ale právě ty každodenní drobné činy, na které každý z nás stačí.
A sledujte náš spolek Společně Brno a podepište petici Milionu chvilek!
Hana Strašáková
- narozena 29. 4. 1998 v Brně
- obor Pedagogické lyceum na CMGP
- Muni-FF, obor pedagogika
- 2 starší bratři, 1 mladší sestra
- Nejoblíbenější místo: Vysočina
- Volnočasové aktivity: hory, kultura
- Motto: Jako říkáte, že jsme pomatesluníčkáři, ale co jste teda vy, měsíčníci, nebo co?
Michala Marečková a Matěj Standara
Fotografie označené logem Člověk a Víra jsou volně stažitelné na https://www.clovekavira.cz/
